Její paní

15. kapitola

Po celý zbytek týdne jsem Sáru neviděla a ani se mi neozvala. Vydechla jsem, sice jsme nebyly už v tom věku, kdy by mi musela psát každý den, ale mohla mi občas napsat alespoň dobré ráno... chytila jsem si hlavu. Proč by to vůbec dělala? Vždyť jsme spolu ještě ani oficiálně nebyly... zatím. Polknula jsem cítíc, jak se mi rozbušilo srdce. Vzala jsem si Míšina slova k srdci a od té doby jsem si nad blondýnou lámala hlavu ještě více než předtím. Bohužel ne v dobrém, protože moje doposud nezodpovězené otázky, mě provokovaly i nadále.

Ozval se zvonek „Dobrý den..." pozdravila jsem a podívala jsem se na hodinky „za chvíli zavíráme..." neměla jsem moc náladu čekat, než si někdo rozmyslí, co si chce koupit a být tady další hodinu navíc.

„Já vím..." pronesla poklidně Sára „taky proto jsem přišla..."

Rychle jsem zvedla hlavu a pootevřela pusu „Oh..." rozbušilo se mi srdce. V hlouby duše jsem byla ráda, že ji vidím, ale pokusila jsem se to nedat najevo „vážně? A co máš v plánu..."

„Chtěla bych si tady vzít místní prodavačku..." sedla si na pult, což mě dost zarazilo. Trochu jsem od ní couvnula „prvně na večeři, a potom ke mně..." popozvedla obočí „Co myslíš? Bude souhlasit?"

Sklopila jsem hlavu „A... a co byste dělaly u tebe?" nemluvě o tom, že u ní znamenalo v hotelu.

„Chmmm... měla jsem v plánu ji uspokojit," ušklíbnula se „a pak můžeme spolu jen ležet, nebo dělat něco jiného. Samozřejmě, že přijímám všechny návrhy... máš nějaké?"

Naznačila jsem ji, že ne „Večeře a... čas u tebe v hotelu... zní dobře," zvedla jsem se „Kam půjdeme?"

„Oh, v autě mám pro tebe připravený speciální oblečení, půjdeme tam, kam jsi mi minule zakázala... počkej, přinesu ti to, ať se můžeš tady převléct," a s těmito slovy zmizela ve dveřích. Vydechla jsem, co když bych ji řekla ne? Tiše jsem se zasmála, to by se pravděpodobně nestalo... Žena se vrátila s černými šaty v rukou „je to trochu jiný střih než jsem ti koupila na střední, ale jsem si jistá, že ti budou slušet..."

Rozhlédla jsem se kolem sebe, abych si byla jistá, že tam nikdo není, než jsem si šla dozadu, kde jsem si začala sundávat oblečení, abych se mohla převléknout. Žena se usmála, spokojeně mě pozorovala. Natáhnula jsem na sebe šaty a už mi zbyl jenom zip, otočila jsem se k ní zády „Pomůžeš mi?" zeptala jsem se ji tiše.

„Samozřejmě," potvrdila mi. Pak jsem se na ni otočila, cítila jsem se nervózně, protože to bylo něco zase nového. Byly to černé šaty s trochu rozšířenou sukní, vrchní část bez rukávů a celkově bez ramínek byla pokryta krajkou „sluší ti..." usmála se a znova si stoupnula za mě, aby mi začala upravovat vlasy do culíku.

„Nekoupila jsi omylem šaty na taneční? Víš, že už mi je dvacet pět?" dívala jsem se na sukni.

„Ne, jen jsem nechtěla vzít nic příliš formálního a také jsem chtěla něco, v čem by ses cítila pohodlně i po jídle..."

Sára mě chytila za ruku, aby mě dovedla k autu. Zde mi rovnou předala i vhodné boty. Cesta tam byla opět poklidná, než jsme dorazily do restaurace. Ačkoli už jsem byla mnohem více připravená, tak jsem se stále cítila nervózně a jako kdybych sem vůbec nepatřila. Zatímco jsem se rozhlížela kolem sebe, tak blondýna něco domluvila se servírkou, která nás poté zavedla ke stolu.

„Není tady sice tvoje nejoblíbenější jídlo..." podívala jsem se na menu, které jsme dostaly. Ještě jsem ani nezačala přemýšlet nad jídlem, ale když to řekla nahlas. Tiše jsem se zasmála „Co je?" zeptala se mě, ale když jsem se na ni podívala, tak uhnula mému pohledu.