Její paní

17. kapitola

Vydechla jsem, zatímco jsem seděla v obchodě a dívala se z okna. Jak dlouho že už to bylo, co zmizel šéf? Tak nějak mi to ale přestávalo vadit, i když mi trochu chybělo moje volno. Mohla bych ho využít a strávit víc času se Sárou... i když ona ho tu se mnou trávila nejspíše vždycky, co měla volno. Podívala jsem se na mobil, chtěla jsem ženě napsat, jestli by tu se mnou nechtěla být. Náhle mi to došlo! Já jsem vlastně měla její číslo, vždyť mi poslala SMSku ohledně toho prádla! Rychle jsem přešla do našeho chatu, ale poté jsem se zastavila, rozbušilo se mi srdce. Co jsem ji měla napsat „Nudím se v práci, nechceš přijít?" nakonec jsem vydechla a odložila mobil. Neměla povinnost mě bavit, ani jsem nedokázala popsat vztah mezi námi.

„Co ten pokleslý obličej?" ozvalo se. Nebyla to Sára, ale dávno ztracená osoba.

„Šéfe?" stoupnula jsem si „Vy už jste se vrátil?"

Muž se zasmál „Už to byl měsíc! Ah, byla to úžasná dovolená..." šel za mnou „A jak sis to tu užila ty?"

„No..." zamyslela jsem se. Došlo mi, že díky Sáře jsem tady dělala dost nepřístojné věci a začala jsem se stydět „už to bylo dlouhé..." sklopila jsem hlavu.

Šéf si pyšně chytil boky „Nuže dobrá, tak ti dám na dnešek a zítřek volno! A potom si budeme zase střídat směny jako normálně, dobře?" měl dobrou náladu „Stejně na tebe před obchodem čeká nějaká slečna, tak bys měla jít co nejdřív..."

Zarazilo mě to „Já jsem si nikoho nevšimla..." vydechla jsem a opět jsem se podívala ven, skutečně tam stála Sára „Tak..." pomalu jsem šla od pultu „tak já půjdu..."

Muž se zasmál a prohodil si se mnou místo „Ach to mládí..." když řekl tato slova, tak už jsem na žádné další povolení nečekala a rychle jsem vyšla.

„Sáro... co tady děláš?" zeptala jsem se místo pozdravu.

Žena mě chytila za ruku „Dostala jsem chuť na oběd a pak nějak zabít čas..." pronesla klidně „a není nic lepšího, než být s tebou..." dala mi pusu na obočí.

Zarazilo mě to „Nic lepšího než být se mnou?" polknula jsem, než jsem zabořila hlavu do blondýnina ramene a přivřela jsem oči „Plácáš nesmysly..."

Zaslechla jsem tichý smích a ucítila jemný dotek na mé hlavě „Je někam, kam bys chtěla jít?" zavrtěla jsem hlavou odmítajíc změnit svoji polohu. Sára nám nakonec vybrala restaurace, o které jsem nevěděla, že v tom městě vůbec existuje, ale jídlo tam bylo skutečně dobré, i když ho za mě musela zase vybrat žena, protože jsem se sama nemohla rozhodnout „Teď když už máš v práci zase šéfa, tak budeš mít víc volna?" zeptala se mě poklidně žena.

Přikývla jsem dávajíc si soustu do úst „Teď bude stačit, když tam budu jen pondělí, úterý, středu a pátek..." pronesla jsem klidně „občas je tam se mnou ale i šéf... takže už si nebudeš moct dovolit to samý..."

„Neboj, já si to zařídím..." usmála se a dala sousto na vidličku „řekni a..."

Zarazilo mě to, ale nakonec jsem to snědla „Chceš zkusit ode mě?" Sára přikývla, tak jsem ji dala také na ochutnání.

Prvně pochválila svůj výběr, ale poté s úšklebkem dodala „I když to možná chutná tak dobře kvůli tomu, že mi to dáváš ty..."

„Zase plácáš nesmysly..." vydechla jsem a pokojně jsem dojedla svoje jídlo, za které poté Sára zaplatila. Nebylo to tak, že bych se jí o to doprošovala, nebo bych neměla peníze, ale vždy mě v tom předehnala „Co podnikneme teď?" zeptala jsem se vědě, že určitě nechci k ní do hotelu. Tušila jsem, jak by to skončilo, a od posledně mě ještě trochu pobolíval zadek „Teda, jestli máš ještě čas..."

„Samozřejmě, že mám..." pousmála se a pevně mi stiskla ruku „Přemýšlela jsem, že bychom se jenom prošli..." její zrak pomalu sjel dolů k mým botám „obuv by tomu neškodila, ale také se chci zeptat, jestli tě náhodou nebolí nohy z..."

„Ze včerejška?" vydechla jsem a volnou rukou se podrbala po hlavě „Trochu mě bolí stehna, ale to se nijak neprojevuje při chůzi..." pousmála se „teda pokud nejdeme do schodů!"

„Takže schody vynechat..." tvářila se velmi vážně. Nechápala jsem ji, nebylo to tak, že bychom měly šanci vůbec na nějaké schody volně ležící ve městě narazit. Přesto jsem na její reakci mohla pouze přikývnout „Je jedno místo, kam bych se s tebou chtěla podívat... jestli by ti to nevadilo..." pousmála se nervózně Sára „takový překvapení, ale zároveň si nejsem jistá, jestli by ti to nevadilo..."

Popozvedla jsme obočí „Nejsem taková citlivka... já to unesu. Jen tě teda musím upozornit, že jestli po mě někde budou chtít podepsat potvrzení o tom, že jsem zdravotně v pořádku, tak to neprojde..."

Blondýna se začala smát a pevně mi stiskla ruku „Tak to tam po tobě určitě nikdo chtít nebude!"

Šly jsme pěšky a překvapivě jsme mířily na kraj města, který mi připadal velmi povědomý. Mířily jsme k místu, kam jsem v určitém momentě v mém životě přestala chodit. Pevně jsem stiskla Sářinu ruku, trochu jsem znervózněla, protože jsem nechápala, proč by mě tam chtěla tahat... blížily jsme se a já cítila, že mi buší srdce, ale poté se blondýna zastavila a já spolu s ní „Já jsem pirát!" kolem nás se ozývaly hlasy dětí, které si hrály na stromu, kde jsem kdysi načapala Míšu a Sáru.

„Proč... proč sem?" zeptala jsem se ji nervózně.

„Jen jsem si chtěla připomenout ten moment... v tu dobu ses z další normální holky stala někým zajímavým..." její slova mě zarazila. Sára mě chytila za obě ruce. Působilo to, jako kdyby se mi chtěla vyznat, polknula jsem „upřímně od tvého poznání až do mého odjezdu byla nejlepší část v mém životě... hned jsi ho udělala zářivější..."

„Tak... tak proč? A hlavně kam?" zeptala jsem se. Žena pootevřela pusu, možná mi i chtěla odpovědět, jenže poté nás přerušil pláč některého z dětí, co tam do té doby běhalo.

Sára mě v tu chvíli pustila a otočila se ke mně zády „Pojď... doprovodím tě domů..." samozřejmě... proč mi nebyla schopná odpovědět na tuhle otázku. Vydechla jsem a šla jsem zklamaně za ní. Náhle mě však blondýna opět chytila za ruku „Takhle se mi ztratíš..." pošeptala. Přikývla jsem a propletla jsem si s ní prsty, přesto po celou cestu domů mezi námi nepadlo ani slovo.

MOC SE OMLOUVÁM ZA ZPOŽDĚNÍ!! Hodně se toho stalo, ale určitě to příště zveřejním včas!