Její paní

24. kapitola

Ležela jsem v posteli s hlavou překrytou peřinou. Celou dobu mi u hlavy zvonil budík, ale nevypínala jsem ho, ani jsem nebyla motivovaná se zvednout „Jack..." Sára mě chytila za rameno „musíš se zvednout a jít do práce..."

„Práce..." otočila jsem se směrem k hlasu a dala jsem ruce kolem ženina krku „nechce se mi do práce. Má to vůbec smysl..." vydechla jsem.

„Jsi pořád smutná z toho, co se stalo včera?" zeptala se mě, což mě definitivně probudilo. Vyšel ze mě další povzdech a s ním jsem se zvedla, abych se konečně připravila. Ani jsem blondýně neodpověděla na její otázku, ale myslím, že ji moje reakce toho prozradila dost. Přesto nadále nemluvila, nechala mě na pokoji. Sama se také začala upravovat a oblíkat „Vezmu tě do práce..." řekla, když už jsme obě stály u dveří připravené vyjít.

Pousmála jsem se „Dobře, děkuju..."

Sára mě pohladila po hlavě „Tak pojď..." otevřela mi dveře, a pak mě dovedla do auta. Blondýna mě pak beze slova vzala do práce, vážila jsem si toho, že mě respektovala a hlavně to, že jsem si přála být v tichosti.

„Tak já teda půjdu..."

„Počkej," překvapivě mě zastavila. Ohlédla jsem se na ni a ona vytáhla klíček „tady máš klíč od hotelu, nevím, jestli budu mít dneska čas tě hned po práci vyzvednout, ale můžeš za mnou přijít," usmála se „ráda tě tam uvidí..." vložila mi ho do rukou.

Překvapilo mě to, ale poté jsem si ho přiložila k srdci „Děkuju... nevím, jestli dneska přijdu, ale rozhodně ho využiju..." nebyla jsem si jistá, jestli nebudu po práci unavená. Její ubytování bylo přeci jen dál než můj vlastní dům „možná dneska přespím doma..."

„Chápu, tak buď tě večer uvidím, nebo ne," pronesla něžně, na což jsem přikývnula a rozloučila se s ní. Za celou tu dobu nepadla ani jedna pusa, ale v tu chvíli mi to ani příliš nevadilo. Chtěla bych říct, že práce uběhla rychle, ale ve skutečnosti to bylo velmi pomalé a každý zákazník pro mě představoval problém, ačkoli nic špatného neudělali. Pak jsem zamířila rovnou domů... podívala jsem se na mobil, jestli náhodou nemám od někoho zprávu, ale nic.

Odemknula jsem, všimnula jsem si, že tam je máma i Robin. Vydechla jsem „Jsem doma," pokusila jsem se o úsměv, ale myslím, že ani je se mi nepovedlo oblafnout.

Jako první se postavil bratr „Co ti Sára udělala?" zeptal se automaticky.

Jeho slova mě z nějakého důvodu naštvala více, než normálně „Co všichni máte proti Sáře?! Já ji miluju!" zabouchnula jsem za sebou vztekle dveře svého pokoje. Myslím, že jsem tím oba zarazila, protože v bytě nastalo naprosté ticho, neslyšela jsem ani žádné kroky či jakýkoli zvuk. Sednula jsem si na postel a podívala jsem se na mobil. Klepala se mi ruka, doufala jsem, že tam uvidím novou zprávu... ale jakou? A od koho... do očí se mi hrnuly slzy.

„Jack?" zaslechla jsem mámin tichý hlas. Unaveně jsem se podívala na dveře, ve kterých se objevila „Copak se stalo?" rychle jsem od ní odvrátila tvář. Matka vydechla a sednula si ke mně na postel.

„Sára nic neudělala!" vážně jsem jí pohlédla do očí.

„Já vím, já vím," máma se zasmála a pohladila mě po hlavě, aby mě uklidnila „ale přeci se něco stalo ne? Pochybuju, že bys sem vletěla, seřvala Robina, a potom za sebou zabouchnula dveře od pokoje... Takže ještě jednou, copak se stalo, Jack?"

Vydechla jsem a opřela jsem hlavu o mamčino rameno nechávajíc ji hladit mě po hlavě „Já už nevím, co mám dělat..." vydechla jsem „Klára se na mě naštvala, když jsem si sem šla pro oblečení a od té doby... mi nenapsala a já nevím, jestli ji můžu taky napsat... říkala, že ji nemám nikdy psát.... Co mám dělat?"