CONFIDENT

Epilog.

*z pohledu Cailin*

Zaparkovala jsem svoje auto před garáží a podívala se do zpětnýho zrcátka. Pousmála jsem se. Konečně.

Nikdy jsem nečekala, že by můj život skončil takhle. Myslím to v dobrým. Dokonce jsem se sebou šťastná, znovu se budu opakovat, ale končečně.

Jako 21-letá poznávám sama sebe.

Nikdy bych ani nepomyslela, že můj život se takhle zvrtne, a za to chci poděkovat jedné osobě. Mamka.

Nikdy jsem totiž nepomyslela, že bych se odstěhovala do Evropy, a už vůbec ne do takovýho zapadákova, jenže po takové době, co jsem cestovala a nebyla doma? 

Chyběl mi ten klid. 

Samozřejmě s mojí pozicí ve společnosti musím hodně bývat v Americe, ale zvládám to. 

Vzala jsem si kabelku a vystoupila z mojí Audi. 

Neměla jsem tu největší vilu, neměla, nepotřebovala jsem to. 

Byl to baráček mých snů, na vesnici, možná to zní srandovně, ale člověk si toho víc váží, když žije jako já. 

Šla jsem k vchodovým dvěřím a koukala u toho do telefonu, protože jsem měla pár nepřijatých hovorů.

Při cestě jsem byla u skoro u dveří, kde jsou schody, když jsem chtěla stoupnout na první schod ozvalo se hlasitý "jau!" a já se lekla a vypískla jsem.

Podívala jsem se dolů.

Pane Bože. Chvilku jsem jenom koukala, protože jsem vůbec netušila, co mám dělat.

"A-ahoj" řekla jsem pořád tak trochu vyjukaně. Pousmál se a vstal. Nic neřekl. Chvíli na mě koukal a potom udělal něco ,co jsem nečekala. 

Objal mě. Normálně silne mě objal. Chvilku mi trvalo než jsem se vzpamatovala, ale později jsem si obmotala taky ruce okolo jeho krku. 

"To bylo teda hezký přivítání" řekl tak docela potichu a zasmál se. 

"Justine?" pípla jsem "ano Cai?" 

"že mě nechceš uškrtit...?" pípla jsem znovu, protože mě vážně docházel vzduch, on se odtáhl "promiň" znovu se tak roztomile zasmál.

Já ho nepoznávala, choval se...jinak.

"Co se to s tebou stalo?" zeptala jsem se, když jsem se od něj odtáhla a projížděla jsem si pohledem pořád a pořád dokola, byl jinej úplně. Teda přišlo mi to tak. Už je to nějaká doba co jsem ho viděla.

"A proč,proč vlastně si přijel?" musím přiznat, že jsem docela ztratila slova, pořád se jenom tak více méně uculoval, i když si nebyl úplně na stopro jistej, že neuteču nebo mu jednu nepřibalím. 

"Přijel jsem tě navštívit" 

"Opravdu?"

"Jo" odpověděl jednoznačně a mě to trochu zarazilo "Posledně...to nedopadlo úplně nejlíp, jak jsi mohl vědět, že tě nepošlu do háje? Letěl si přes půlku světa, abys mě viděl..." 

"Už od toho uběhlo dost času" to je pravda "a chtěl jsem tě vidět, a to myslím úplně upřímně, myslím, že si máme co říct" řekl a já příkývla i když mi to pořád nedávalo smysl. Naposled jsem ho poslala absolutně do háje. "Víš co...ehmm dám si věci dovnitř...a můžeme se jít projít" řekla jsem a pousmála jsem se.

"Co sis sakra myslel?!" vykřikla jsem mu do tváře "chováš se poslední dobou jak arogantní debil, fajn, ale to, že najmeš kluka, aby dělal, že se mnou chce být? Seš kokot?!" vykřikla jsem znovu a rozhodila rucema.