CONFIDENT

17.kapitola- i'm confused

*z pohledu Justina*

Když jsem předtím vešel dovnitř, ulevilo se mi, že jí vidím relativně v pořádku. Ten její úsměv, ty její oči a bavíc vypadala docela šťastně a vím, že jí to neublížilo, ale to co mě řekla. Zlomilo mi to srdce na milion částí. Co mám teď jenom dělat? Musím najít doktory. Rozběhl jsem se chodbou, nevěděl jsem kam běžím.

Zastavila mě sestřička "Pane neběhejte tady, potřebujete sněčím pomoct?" pousmála se na mě "Kde najdu nějakýho doktora, který dohlíží na slečnu Russo?" snačil jsem se zeptat vklidu "Viděla jsem ho tu před chvílí procházet běžte rovně a pak vlevo..." řekla pořád s úsměvem "děkuju" řekl jsem a chtěl jsem jít "pane Bieber?" řekla, když už jsem byl zády "ano?" otočil jsem jenom hlavu "Dr. Holsment" pokývla klavou tím směrem kam jsem se dal "děkuju"

Konečně jsem ho uviděl, muže v bílém plášti s cedulkou 'Dr. Holsment" 

"Doktore?" přiběhl jsem k němu, byl o něco vyšší něž já "Ano?" netvářil se na mě moc přátelsky "Můžete mi dát prosíám nějaké informace o stavu slečny Russo? Jaká je šance, že si vzpomene? repsektive, kdy si vzpomene?" vyhrkl jsem ze sebe "Pane Bieber uklidněte se, na Cailin toho bylo moc " nebyl mi moc sympatický, nelíbilo se mi už jenom to, že jí řekl Cailin a ne slečna Russo "no a její mysl s erozhodla uzavřít se jí, protože ten tlak a to všechno na ní už bylo prostě moc" řekl úplně v klidu a zdálo se mi, že se u toho i pousmál? 

"Jak to myslíte moc?" řekl jsem naštvaně "Zjednodušenně, tak aby to váš mozek pobral pane Bieber, na Cailin byl buď z vaší strany tlak nebo toho na ní díky vám bylo moc nebo něco podobného, a tak se v její hlavě stalo to, že zapomněla, protože už by to dál nemusela zvládnout, chápete?" řekl stejně jako předtím "a jaká je možnost, že si vzpomene?" zeptal jsem se s pevným hlasem a podíval se jinam "záleží na tom jak bude pracovat její hlava, v jakém bude proštředí a na včech maličkostech"

Tohle je na mě moc, možná si někdo může myslet, že se právě te%d chovám sobecky, ale nejde to tak jednoduše pochopit. 

Vyšel jsem rázným krokem z nemocnice, přímo k mému autu. Stejně jako předtím jsem se vydal tím stejným směrem, ale už jsem věděl kam jedu, dneska mi je už jedno jeslti mě přistihnou

nějací zasraní papz, zbytek dneška strávím v klubu el foreign.

*z pohledu Cailin*

"Mami říkám ti, že v krvi nic mít nebudu" řekla jsem otráveně už asi po 173 "a jak si můžeš být tak jistá, když si nepamatuješ půlku tvýho života za poslední rok a půl?" vyjekla na mě "Dobře, omlouvám se. ale nikdy jsem nebyla zastánce návykových látek"  protočila jsem očima "jo taky si nikdy nebyla zastánce toho, že bys zhubla tak, že tě nějaká ztěch společností okpm pomalu nechce, že?" rozhodila ruce do vzduchu "Mami...kde je vůbec táta?" zeptala jsem se "to si taky nepatamatuješ?"zakývala jsem hlaovou ze strany na stranu jakože ne "no tak to ti prozatím říkat nebudu" no super, to je to nejlepší, co mi na to mohla odpovědět. 

"Kdy budu moct jít domů?" zeptala jsem se po chvíli ticha "doktor říkal, že si tě tady nechají na pozorování pár dnů" no tak to je super "no a ještě tu budou dělat ty testy"

***o týden později***

Justin se od té doby, co zjistil, že si ho nepamatuju neozval a upřímně nevím, jestli mi to vadí. Sice chci jít pryč z nemocnice, to jo, ale nechci se vracet zpátky do toho světa, kde každej se ptá "tak co Bieber?" "jak se vyvýjí váš vztah?" a dlaší podobné otázky. Věřím, že tak to bylo, všechny interview to stejný, pořád ty stejný scénáře a teď?