CONFIDENT

34.kapitola- but we are not friends.

*z pohledu Cailin* (pro lepší atmoškuv by jste si mohli pustit nějakou slow song)

Byla jsem vzhůru ještě dlouho potom, co Mitch vklidu usnula, pořád mi říkala, že se mnou soucítí a všechno, ale nemůže vědět jaký to je.

Vždyť já už ani nevím, kdo jsem, co chci, bojím se, že nebudu vědět kam jdu, bojím se.

Nevím proč jsme se rozešli, ano zase se mi myšlenky dostali k Justinovy, poslal mi ty kytky on? Ať už jo nebo ne připomnělo mi to jeho, zase.

Jenže tahle noc byla jak nekonečnej černej tunel bez světla na konci. Vstala jsem z mojí obří postele a šla přímo ke dveřím na balkon. Vánek mi vletěl přímo do vlasů a já se nadechla čerstvýho vzduchu.

Měla jsem výhled na celý noční NYC, bylo to krásný, tam dole to pořád žilo, i když byla půlka noci, jenže tím, že mám střešní byt a jsem úplně nahoře nebylo tady nic slyšet.

Není to největší mrakodrap v celým městě, ale jsem dost vysoko na to, abych tady měla klid od všeho, co je tam dole.

"Je tu pěkně hmm?" řekla jsem do ticha, které neodešlo, i když Justin zrovna přišel, možná ho to mohlo trochu překvapit, protože jsme se před chvílí pohádali, a protože přišel opravdu potichu a pomalu, ale slyšela jsem to, i přes to, že jsem mu byla zády se zrakem upřeným na noční oblohu.

"Umíš si to představit jinak?" řekl docela zamlkle a opřel se o zábradlí vedle mě s docela velkou mezerou "Co tím myslíš?" podívala jsem se výš nad sebe "Všechno..." řekl s trochou nejistoty v hlase "měla bych?" odpověděla jsem mu otázkou, protože bych měla říct ne, ale nebyla jsem si jistá "Vždycky je tam ta možnost, že by to mohlo být lepší" řekl a já prvně nechápala, jak to souvisí s jeho předešlou otázkou.

"Ty bys to snad chtěl lepší?" zeptala jsem se pořád stejně klidným hlasem, ale už jsem pomalu přenesla svůj pohled z oblohy na něj.

Viděla jsem z profilu, viděla jsem jeho zatlé řezané tvář, věděla jsem, že je celý naplý. Měl pohled upřený někam dopředu, měsíční svit mu svítil do očí, takže to odráželo odlesk.

Chtěla jsem si zapamatovat každý jeho detail "Vždycky by člověk chtěl to lepší...jenže potom by to bylo dokonalý a to je moc... moc nudný" konečně se na mě taky podíval a věděla jsem, že skenuje celý můj obličej, taky jsem věděla, že to co řekl je pravda a přinutilo mě to se nad tím zamyslet.

"člověk by měl žít momentem, nemyslíš?" mluvil jinak než obvykle, jako jiná osoba "žít momentem.." zopakovala jsem potichu "Když pořád žiješ minulostí nikam se neposuneš" vysvětlil "a když jenom budoicností nikam tě to taky neposune" dořekl a já se nad tím zase musela zamyslet.

"a co je podle tebe žít momentem?" zeptala jsem se ho "představ si... že bys teď skočila" zabořil se pohledem přímo do mých očí. Já nepochopila jak to stím souvisí, nebo kam tahle konverzace vede.

"představ si, že bys nepadala, ale mohla letět...nezajímalo by tě odkud si skočila nebo proč si skočila ani by tě nezajímalo kam letíš, prostě by ses nechala unést momentem" koukala jsem na něj jak s vyraženým dechem, protože mě překvapilo jak přemýšlí.

Vrátila jsem se zpátky do reality, je to přesně jako tehdy "Ale neřekls mi jak mám v takovéhle situaci žít momentem" řekl jsem potichu a podívala se nahoru na hvězdy, a pak pohled přesunula dolů, jakobych hledala nějakou nápovědu, někde, kdekoliv.

Jen tak jsem tam stála, i přes to, že tam venku jsou tisíce lidí, co o mně vědí, jsem se cítila jako jediná osoba právě teď.

Pak mě to trklo, musím prostě přestat žít minulostí a budu vědět jak žít momentem, musím prostě skočit, teď už jsem asi chápala proč tehdy použil tohle přirovnání.