Zlaté srdce

❖ 23 ❖

„Paní Vaňková!"

Stála jsem před ní a vyděšeně se na ní dívala s otevřenýma očima, co tu zase dělá. Lehce jsem Štěpánka odtáhla. Přestal mě líbat a vyděšeně se za sebe podíval.

Seskočila jsem z truhly, svůj živůtek si zpátky pořádně utáhla, kam se mi začal dobývat a upravila zahanbeně zpátky své šaty. Uviděla mé vypadlá prsa z korzetu a zčervenala jsem studem. Bylo mi trapně, že nás tu takhle načapala.

Ještě k tomu paní Vaňková.

„Neumíte se zamknout? Co kdyby sem přišla paní Lud – přišel kdokoli jiný zákazník! Pane Štěpánku, od čeho máte ty nové klíče? A vás, Doroto, kdyby vás takto někdo uviděl! To jste oba dospělí?!"

Napomenula nás ostře a varovným ukazováčkem na nás mířila. Podívali jsme se na sebe s manželem, že jsme úplně zapomněli na okolní svět. Přistiženi jako malé děti jsme se lehce začervenali. Trapně jsem před ní sklonila hlavu, dnes po několikáté. Zamilovanost mě připravila o veškerý rozum! Tohle nejsem já.

I při své první svatbě jsem se chovala dospěleji. Jenomže to jsem zrovna odrostla z dětských střevíčků a stala se naivní mladičkou manželkou. Byla jsem šťastná, že mě lidi už nepovažují za dítě. Strávila jsem své rané mládí v dospělém světě. Teď jsem se asi vrátila zpět v čase, kdy dívky přichází o rozum kvůli svému milému. Toto období jsem nějak přeskočila. Sama jsem nechápala své chování.

„Omlouváme se vám, vážená paní Vaňková, zapomněli jsme, že se nacházíme v dolní síni a nechali se příliš unést," věnovala Štěpánkovi jeden z výchovných pohledů, které já už znám.

„Chápu, nic jsem neviděla," uměla být korektní a nespouštěla z nás oči „zapomněla jsem si u vás v ložnici své šití, jak jsem vás Doroto včera upravovala do svatebních šatů."

„Chcete tam dojít nebo půjdete nahoru?"

„Já tam dojdu," pohotově Štěpánek sbíhal schody po dvou a já se na něj dívala, jak rychle zmizel do horního patra. Nechal mě tu s ní samotnou.

Kousla jsem se do rtu a podívala se opatrně do očí paní Vaňkové. Od rána se dnešek nějak nedařil. I když jsem si za to mohla vlastně sama. Cítila jsem se před ní ještě víc sklíčeně a zahanbeně. Nevěděla jsem, co od ní čekat, když nás teď oba dva pokárala a mě znovu.

Udělala jsem k ní jeden lehký krok, ona zůstala na místě. A tak jsem si dovolila udělala ještě jeden. Třetí jsem však už neudělala. Bála jsem se. Celá napjatá jsem před ní stála. Ztěžka se mi dýchalo.

„Paní Vaňková," oslovila jsem jí tiše a opatrně.

„Nikdo z nás tří Ludmile nic neřekne," kývla jsem hlavou na srozuměnou ohledně toho dopoledne a usmála se na mě, hned se mi částečně ulevilo. Mile ráda jsem jí ho oplatila.

„Máte to zde krásnější, čistější, uklizené i voňavé!"

„Děkuju vám, paní Vaňková, tolik se za vše omlouvám," už beze strachu jsem k ní přistoupila ještě blíž a sklopila pokorně hlavou tak, že mi rozpuštěné vlasy díky Štěpánkovi spadly do obličeje. Chtěla jsem, aby mi odpustila. Nechtěla jsem, aby se na mě zlobila. Měla jsi jí ráda a jejích rad si cenila.

„Jmenuji se Markéta," vzala mi pramínek vlasů za ucho a políbila na čelo „Markéta Vaňková, pro tebe jenom Markét."

Tohle gesto od ní bylo tak neuvěřitelně osobní!

A ještě za takové situace, po dnešku!

Takové odpuštění jsem rozhodně nečekala!

Tohle nemůžu prostě přijmout!