Zlaté srdce

❖ 37 ❖

„Asi jste paní Doroto zapomněla, že být v rožmberském sále u minutu déle, tak teď jsme na zámku! Zodpovídávali bychom se Rožmberkům, abychom navždy mlčeli o tom, co jsme viděli a slyšeli! Tohle je jejich boj, ne náš! A my o jejich plány neměli vůbec vědět!"

Zavrčel na mě pan Václav a prskal kolem sebe. Taky vstal prudce ze židle, když na mě ukázal svým prstem a udělal dva dlouhé kroky směrem ke mně. Jeho oči přímo sršely zlostí, když skoro přišel o rozum a křičel tady na mě přede všemi. Jeho chování bylo tak nemístné. Nadechla jsem se, abych mu řekla, co si od srdce myslím, ale ani jsem se nenadála, když mi skočil do řeči.

„A teď tady na nás, všechny, křičíte? Zrovna vy?! Kde berete tu drzost?! Co si to sakra dovolujete, Doroto! A ještě nás vyhazujete! Copak vás manžel dostatečně nepotrestal? Jste tak troufalá a vzpurná! Trocha pokornosti by vám neuškodilo!"

„Pane Václave," umlčel ho okřiknutím náhle můj manžel a přišel k němu „tohle je můj dům! A moje manželka! Jestli jste si nevšiml," houkl na něj a otočil na mě svou hlavou.

„Takže se laskavě kroťte! A ty pojď okamžitě se mnou nahoru!" sotva se ovládal.

Ukázal na horní síň. Vzal mě hrubě za ruku a táhl mě za sebou po schodech nahoru, aby mi mohl snad vyčinit, že jsem ztratila nervy. Nehty se mi vrýval pod kůži. Jeho stisk mě bolel.

Ani se mě jediným slovem nezastal. Naopak mě odtamtud doslova odtáhl. Propalovala jsem ho zezadu svýma ohnivýma očima. Měla jsem vztek na sebe, na něho, všechny, co to byli pod naší střechou!

„Doroto, prosím, vydrž to tu chvíli!" tiše mě úpěnlivě prosil, když jsme si sedli u jídelnímu stolu v horní síni a kupodivu na mě vlídně šeptal „já vím, co si o tomhle všem myslíš, ale většina z těch lidí, co je dole, na zámku nebyla. Chtějí vědět, co se tam stalo. Aspoň něco málo z toho."

Přivřela jsem své oči, proč zrovna pod naší střechou se musí něco takového dít! Proč jsme se nemohli setkat někde jinde? Tak sakra proč? Dělají nám to snad všichni naschvál?

Tolik se mi to příčí!

„Já nechci!"

„Však ty drby rostou do takových rozměrů, že už nikdo neví, co je pravda a co ne!"

„Takže vlastně může být úplně jedno, co jim řekneme?" kysele jsem se na něj podívala.

Když v tom bouchl pěstí prudce do stolu, až jsem nadskočila a tu ránu museli slyšet i dole pod námi. A ještě jednou. Trochu si u toho zanaříkal, jak ho bolely klouby. Je mi jasné, proč to udělal. Chtěl mít poslední mužský slovo, neboť to si určitě myslí ta u nás sedící měšťanská společnost.

„Ano, je to vlastně jedno."

A znovu uhodil do stolu. Ještě že je tak pevný a něco vydrží.

„Hele, jestli chceš, tak tam chodit nemusíš. Já to chápu," pohladil mě jemně po tváři tam, kde kdysi býval strup po té bitce „chápu, že ti je nepříjemné, když ti vyčítají, že jsi neschopná matka. Ale ty lidi doslova lační po informacích ze zámku, vždyť tam nikdy nebyly. Tak se nemůžeme divit, že každé drby tak prožívají. Tak mám tě tedy omluvit, že se ti neudělalo dobře?"

Kousla jsem se do rtu a chtěla se obhájit, ale pouze jsem se nadechla, protože mi nedal šanci. Upravila jsem v ubrus na jídelním stole a hrála si se skleněnou vázou, kterou jsem otáčela. Jídelní stůl zdobily kopretiny, které mi sám Štěpánek natrhal, když se vracel od rybníků přes louky. Mé znásilnění a trest jen naši lásku znásobilo. Vyříkali jsme si všechny naše starosti a tu malou trhlinu v manželství elegantně přeskočili. Rádi jsme se opět unášeli vlnou vášně a náruživosti.