Zlaté srdce

❖ 32 ❖

„Dneska jste nějak neobvykle potichu," díval se na nás Štěpánek, když si nasadil svůj elegantní klobouček na hlavu. Péro za kloboukem se zakymácelo, když pokýval svou hlavou směrem ke schodišti. Prý jestli jsme připraveni, ať jdeme ven. Ještě jsem se podívala kolem sebe s nadějí, že můžeme vyjít.

„Copak se Aničko už netěšíš?"

„Ale ano," měla knedlík v krku a navíc než dvě slova se nezmohla.

„Stalo se něco?" sledoval jí a pak spočinul zrakem na mě „Aničko, Dorko? Vše v pořádku?"

„Jsme jen nervózní, to je všechno," pomohl mi Štěpánek ze schodů, abych si neublížila. Měla jsem na sobě honosné trochu širší šaty v barvách hnědého vlašského ořechu s prošitými zlatými detaily a černými detaily. Podtrhovaly naši reprezentaci, důstojnost a váženost. Anička je měla téměř stejné, jen o něco menší. Byly jsme víc než dokonalé!

Když jsem se podívala na svou krásnou dcerku, zatajil se mi dech a chtělo se mi samou hrdostí brečet. I Štěpánek se na ní chvíli taky se zájmem koukal, přesně vím, na co myslel. Anička je poklad, cenná jako zlato! Vydraží jí a jen tak někomu ji neprovdá.

„Ale vždyť chodíš na zámek furt?" zarazil se uprostřed schodů, když nám oběma pomáhal se šaty a potom otevřel dokořán těžké vchodové dveře na náměstí.

„To sice ano," podívaly jsme se s dcerou na sebe, ale ani jedna z nás nepromluvila o našich společných starostech, které nás už celý den tížily.

„Prozradíte mi, co vás dvě trápí, nebo to jsou čistě ženské problémy?"

Při vzpomínce, jak se má Anička uklonit a při tom neuklouznout na naleštěné dřevěné podlaze, usmívat se a zvládat konverzaci na společenské úrovni nebylo snadné. A když jsem jí k tomu řekla, že nás bude pod přísným dohledem pozorovat paní Ludmila, zkazila jsem jí radost.

Ale pořád jsem v duchu myslela na paní Markétu, co je pravdy na tom, že se k paní Ludmile a Alině nechová hezky. O paní Haně se nezmínila, samozřejmě, je to její pravá ruka. Paní Ludmila se mi sice snaží také pomoc, špatným způsobem ale s dobrými úmysly. A teď mi dala do hlavy divné myšlenky, že se paní Markéta chová opačně: sice dobrým způsobem ale se špatným úmyslem.

Čemu mám věřit?

Navíc Anička od rána tvrdí, že ta hostina se jí vůbec nezdá. Nakazila mě tím už taky a maluju čerta na zeď. O to víc mě děsí Štěpánek svou veselou náladou, snad jako by už někde slavil. Jsem nějaká nesvá, což jen dokazuje má husí kůže na těle za horkého letního srpnového večera.

„Ženské problémy," promluvila za mě Anička.

Nechtěla mu říkat a vyprávět, jak jsem jí učila narychlo etiketu a ne vždy jí to zrovna elegantně šlo. A celý den jsme urputně myslely na paní Ludmilu i Markétu.

„Ach tak," sledoval nás dál.

Myslela si, že tak Štěpánka umlčí.

„Bude si jedna z vás se mnou povídat, nebo budete mlčet do té doby, než vkročíme na zámek?"

Hodila jsem na Štěpánka nepříjemný pohled říkající, aby nám dal chvíli na vzpamatování se. Nebylo lehké oblékat do společenských šatů i Aničku, která na to nebyla zvyklá. Byla jsem po tom všem nějaká unavená. Kdežto on oblékal jen sám sebe.

„Jen doufám, že máte všechno a nebudeme se vracet," nevzdával se, na tohle nás dvě znal velmi dobře.

„A i kdyby, dneska je mi to jedno!"