Zlaté srdce

❖ 39 ❖

Opravdu to byl on! Člověk, z masa a kostí! Žádný přízrak! Hýbal rukama i nohama! Já ho slyšela! Musela jsem třikrát zamrkat svýma očima, jestli se mi nezdá a není to sen. Nemohla jsem tomu uvěřit! S pusou dokořán jsem na něj ukázala svým prstem, jestli se mi skutečně nezdá a opravdu je to on. Ještě nikdy jsem nebyla takto v šoku. Až jsem přestala dýchat.

„Vy jste - "

Vy jste přežil?

Omylem jsem očima pohlédla na Petra a trochu i Jindřicha. Celá jsem v obličeji zrudla jako rajče. Cítila jsem doslova tu horkost, která mě polévala! Zadívala jsem se pod zem na své vlastní nohy a snažila se uklidnit. Zatnula jsem dásně a mrkala očima, někdy jsem je i zavřela. Chtěla se schovat. Před nimi. Doslova mě vraždily svým pohledy!

„Zapomněla jste mé jméno? Chápu. Neznáme se. Jsem Jan III. z Rožmberka!"

Už jsem měla na jazyku zbytek otázky, ale naštěstí jsem svá slova ztratila na jazyku. Velmi rychle mi skočil do řeči. Jako by moc dobře věděl, co chci říct. Nedal mi ani pár vteřin možnost dál promluvit, jestli není duchem.

Udělal ke mně tři velmi svižné kroky a šlechetně mi vzal za ruku, abychom se pozdravili.

Chtěla jsem utéct.

Ale Jan stál zrovna před dveřmi!

„Přijměte mou nejhlubší úklonu jako omluvu!" svou nohou jsem bolestně zkroutila za sebe a uklonila se váženému rožmberskému šlechtici, že jsem zapomněla na své vybrané způsoby „prosím!"

„Nemáte za co, vzácná paní?" otázal se mě na jméno, protože my dva jsme se ještě neznali.

„Už si vzpomínám! To jsi vy, ta nejelegantnější dáma s ještě krásnější dcerou!"

„Oh, děkuju vám, pane Rožmberku!" sklopila jsem své oči.

Jan mi pomohl zpátky na nohy a usmál se na mě. Sice nebyl tak hubený a vysoký jako jeho mladší bratři, dokonce bych si troufla říct, že výrazně pohubl od hostiny, ale působil neuvěřitelně optimistickou a veselou náladou. Byl jako sluníčko. S ním bych klidně strávila společnost!

„Pán Bůh k vám byl neuvěřitelně štědrý, když vám dal tak krásný úsměv!"

„Děkuji vám," sklopila jsem své oči a díky němu uklidnila svůj přerývavý dech.

„To jsou vaše látky? Smím se také podívat?"

Jindřich VII. s Petrem V. se na sebe prudce otočili a z jejich očí se dalo přečíst, jak moc jsou vyděšení k smrti. Po celou přítomnosti Jana nepípli ani slovo. Jan III. se díval do truhlic společně s Annou z Rožmberka. Ta je obdivovala je s takovou radostí a chtěla, abych jí každý materiál do detailu popisovala: damašek, hedvábí, samet, aksamit, brokát a tak dále. Vybrala si jich spoustu, a ještě navíc.

Petr V. nakrknutě seděl s jednou nohou na nataženou před sebou a rukama přísně na hrudi. Hlavně že už mlčel. Jindřich VII. taky nevypadal zrovna příjemně, ale podporoval svou manželku, když se pokaždé zeptala, jestli nevadí, že může vlastnit ještě další látku. Jošt měl zvednutý jen jeden koutek v náznak úsměvu. Taky nebyl ve své kůži. Jediný Jan III. se usmíval, když se hrabal v truhlicích.

„Chtěl bych se s vámi vážená paní Štěpánková blíže seznámit. My dva se ještě tolik neznáme," přistoupil ke mně mile Jan III. při odchodu a nastavil mi šlechetně rámě.

„Stráže! Pojďte vy dva s námi a sledujte dva metry od nás, jestli náhodou nejsem jako duchovní příliš nemravný!"

Jeho oči se zableskly a lehce se na mě ušklíbl, když mu obočí vylétlo do vzduchu. Ještě stihnul lehce zpražit své mladší bratry, protože mi bylo divné, že by se nechal dobrovolně hlídat strážemi. Asi je měl přikázaný. Petr V. zaskřípal svými zuby a svou pravou rukou si projel ve vlasech.