Zlaté srdce

❖ 41 ❖

„Dorotko, já ti nechci kazit radost," přišla ke mně paní Ludmila se sklenkou v ruce a opatrně se podívala i na Markétu, vedle které jsem seděla „ale už tě dlouho pozoruju a mám takový dojem, že nejsi těhotná. Ztloustla jsi, protože moc jíš a už nejsi nejmladší, myslím fyzicky! Už ti bylo třicet let, nemýlím se?"

Zakoulela jsem očima, když mě urazila. Její upřímnost nade vše! Ano, pomaličku se blížím ke Kristovým létům. Ten čas mi velmi rychle letí, aniž bych si ho uvědomovala.

„Ale já to nedostala! Já vím, že jsem," zašeptala jsem a nechápavě jsem se na ní podívala.

„Taky mě mrzí, že už nebudeš tak upřímná jako jsi byla posledně, bude mi to chybět!"

„Ludmilo, ale já jsem si jistá!" stála jsem si za svým a zarytě na ní koukala se slzou v oku.

„To bude dobrý," pohladila mě Markét po rameni, zatímco Ludmila si poznamenala kousavou poznámku.

„Třeba jsem vážně těhotná," dala jsem naštvaně ze sebe pryč její ruku až se Markéta podivila, že jsem odmítla její soucit. Byla jsem vyvedená z míry a ona tomu rozhodně nepřidávala.

„Spíš si myslím, že šokem ze smrti Jindry jsi přišla už navždy o tu možnost být těhotná."

„To nemůže být pravda. Já ti nevěřím!" sáhla jsem si na břicho a tajně doufala, že skutečně se tam nachází nový život. Kousla jsem se do rtu a doufala, že každým měsícem ucítím pohyby miminka. Věřím, že tam roste nový život.

„Buď ráda! Copak chceš, abych ti zrovna já pomáhala znovu rodit?!" zatímco ona se na mě sarkasticky podívala a snažila se mě povznést, mrzutě jsem se na ní podívala. To se jí nepovedlo.

„Neber mi naději!"

„V tom případě mi dej tvé víno," zčistajasna škrobeně promluvila Markéta a vzala mi pohár z ruky, když ho celý do sebe hodila. Téměř mi ho z ruky vytrhla. Tím mě překvapila a já na ní zůstala stát, že zrovna ona, Markéta pije na její poměry nezvykle hodně.

„Bylo moje," uzemnila jsem jí vražedným pohledem, když k nám přisedla i paní Alina s Hanou a sousedkou Helenou „odkdy takhle piješ?"

„Já?!" posměšně se na mě a Ludmilu podívala.

„Nezajímej se," její náhlá změna nálad mě vyděsila, jakým stylem se mě umlčila.

Přišel k nám její syn Havel se svým malým synem Ludvíčkem, jestli by ho nepohlídala. Bylo krásné živé dítě. Vzala si ho do klína. Ne zrovna vlídně se k němu chovala. Dala mu do ruky kus dřeva, aby si hrál a zabavila ho. Vypadalo to, jako by jí vnuk obtěžoval. Řízl se ostrým hrotem do své malé hubené ručičky, ale Markéta té kapce krve nevěnovala pozornost. I Ludmila si toho všimla, ale nic neřekla. Asi se bála vlastní nevyzpytatelné sestřenice. Ludvíček svou krev ochutnal. Ani nezaplakal. Myslím, že by mu bylo jako Jindrovi, tedy tři roky.

Co bych dala za to, abych měla taky syna a u oka se mi objevila slza, ale zaplašila jsem ji. Stále mi po něm bylo smutno. V posledních měsících víc než kdy jindy, ráda myslím na svého prvního manžela Lukeše. Taky takhle kdysi prožíval smrt svého syna Ondřeje?

„Stalo se něco?" opatrně jsem se Markéty zeptala, měla jsem o ní strach.

„Nic," ušklíbla se na svou sestřenici a zavrčela „dej na tu Ludmilu a uvař si ten bylinný čaj."

„Řekla jsem něco špatně?"

„Mám svoje problémy a starosti, tak mě nech na pokoji!"

Mrzelo mě, že za celou tu dobu, i když nebyla ve své kůži, vždy byla milá a hodná. Od té doby, co znám její rodinný vztah s Ludmilou, se změnila. Někdy má chvíle, kdy se chová ledově a krutě. V době Jindrově smrti byla však ke mně milejší a shovívavější.