Zlaté srdce

❖ 27 ❖

„Probuď se, Dorotko, vstávej," uslyšela jsem z dálky slyšet paní Markétu s umytým růžovým dítětem v zavinovačce a slabě otevřela své oči.

„Ach, co to je?" podívala jsem na ní, pak na paní Alinu, která stála za ní a paní Ludmilu, která stála nejdál ode mě. Připomínaly mi pohádku o třech sudičkách.

„Je to syn!" hrdě se na mě podívala, její oči slzely a mě ihned taky.

„A já jsem v pořádku?"

„Samozřejmě!"

„Nezůstalo ve mně vůbec nic?" rodila jsem už dvě dcery, vím, jak porod částečně probíhá. Sice jsem byla znalá, ale ostych před ostatními jsem měla stále.

„Ano, nezůstalo," tiše promluvila paní Ludmila, ale netvářila se příliš vesele. Zdála se mi zaražená, ačkoliv se porod povedl. Možná byly komplikace, o kterých nevím. Konec jsem nějak prospala. Moje poslední myšlenka byla, když mě nutily tlačit, pak se mi všechno rozplynulo.

„Děkuju vám, paní Ludmilo," snažila se na ní usmát, jestli mi ho oplatí. Ale nic se nestalo.

„Děkuju, že jste mi pomohla!"

Ale stále ticho po pěšině.

„Není za co," to je poprvé, co mě neoslovila její zvykem. Nechápu to. Co se stalo? Pokud je vše v pořádku, tak proč se chová tak odtažitě? Mé instinkty říkaly, že se něco stalo. Tak ledovou jsem jí ještě v životě nezažila!

„Paní Ludmilo, já – já se vám omlouvám!"

„Nemáte za co," zarazila se ještě víc „vše je v pořádku, tak jak má! Musíte být v klidu a ležet."

„Opravdu?"

„Ano, paní – Doroto - " dívala se na mě opatrně a zúžila své oči. Mluvila tak pomalu a volila zvláštní slova. Takhle se nikdy nevyjadřovala ani mě takhle neoslovovala. Vzbudila ve mně ještě větší neklid.

„Ale netváříte se tak, tak proč mi sakra lžete do očí!"

„Jste zdravá, Ludmila mluví pravdu! Sama jsem z vás to dítě vyndala. Nekřičte na ní sprostě a uklidněte se, Doroto!" zastala se jí paní Alina a neomaleně mi skočila mi do řeči „můžete se sama na vlastní oči přesvědčit, jestli Ludmile tak moc nevěříte! Máte dojem, že porodům rozumíte líp?!"

Prudce ze mě stáhla těžkou peřinu a ukázala mi prstem na břicho. Když jsem se tam nepodívala, zpět mě přikryla a nahlas mlaskla. Přesvědčit se znamenalo, že nevěřím ani paní Alině. Tvářila se stejně jako tehdy jako den po svatbě, kdy jsem se polila mlékem, ačkoliv tenkrát vůbec nepromluvila. Nechtěla jsem zklamat ani paní Markétu, která mi jen věnovala varovný pohled. Alina mě zpátky přikryla.

Podívala jsem se na svého synka, kterého jsem měla v náručí a usmála se na něj. Přivřela jsem oči a lehce ho pohoupala.

„Pak to je zvláštní," stékaly mi slzy z očí „protože jsem měla dojem, že vidím - " nechtěla jsem to říct nahlas „teda myslela jsem, že asi koukám na - " zaskočilo mi v krku a stále se nevymáčkla „možná to byly jen vidiny, ale patrně to byla - " nadechla jsem se z plných plic, zavřela své oči a viděla tu osobu znovu před sebou „má maminka!"

Řekla jsem to nahlas.

Kousla jsem se do rtu a přála si ji mít u sebe jako prvně. Kdysi mi pomáhala. Teď jsem tu byla téměř sama. Nikdy nepozná mého syna! Co hůř! Ona ani neví, že mám vnuka! Že já to dokázala! Porodila jsem syna! Mít třetí dceru, městem by se říkalo, jak nejsem schopna zajistit rod mužským potomkem! Zaplavil mě neskutečný pocit štěstí, já to dokázala!