Mirror Game // h.s. (CZECH TRANSLATION)

ONE

„Víš, co se říká." Hlas mé nejlepší kamarádky zněl přes tmu. Seděli jsme tady, jako, už třicet minut, zoufale jsme čekali, až se nahodí elektřina. Nesnášela jsem tmu, takže jsem nesnášela tohle, když se nikdo neodvážil mluvit. Otočila jsem hlavu, abych ji viděla sedět na křesle, skrčenou s koleny těsně u těla. Její oči byly zaplněny hrůzou a strachem zároveň. Nikdo jiný neřekl slovo, akorát jsme na ni zírali. 

„Víte, co se říká, ne? O zrcadlové hře?" řekla tichým hlasem. Znovu jsem otočila hlavu na skupinu. Zmatek se šířil přes jejich tváře, všichni si vyměnili nevěřícné pohledy.

„Jako, když ho zavoláte."

„Proboha, myslíš tu podivínskou věc s duchem?" zasmál se Natt z druhé strany, naproti mně. 

„Jo." Hannah přikývla. „Přesně, myslím tu podivínskou věc s duchem."

„Whoa, nezačínej s tím, už jsem se počůrala," zakňučela Georgia a chytila přítelovu ruku. Zašeptal jí něco do ucha, oči plné veselí. Věřila jsem, že jí řekl, že až se vyplíží do zasrané koupelny, od doby, co jsou spolu, mají něco jako závislost dělat to pětkrát za den. Což si myslím, že je docela nechutné, jestli o tom více přemýšlíte.

„Noták, bude to sranda." Usmál se Ansel popichující loktem do Natt.

„Co je zrcadlová hra - blbost s duchem?" zeptala jsem se, neměla jsem žádné tušení.

„Je to o klukovi Stylesovi, vzpomínáš?" řekla Hannah.

„Ty myslíš..."

„Jo, ten, který byl zavražděn."

„Ale, Han, to bylo před osmdesáti lety," nesouhlasila jsem třepajíc nevěřícně hlavou.

„Osmdesáti devíti lety, přesně. Bylo to 1924," řekl Ansel. Bylo to, jako když každý jiný v místnosti jen sleduje naši konverzaci, ale nikdo ji nechtěl přerušit. Bylo to divné, mluvili jsme o Stylesovi, byl zavražděn roku 1924 v páteční noc, když vypadla světla. Otřásla jsem se a cítila jsem uvnitř sebe chlad.

„A je to podivínský žert vyděšených malých dětí, víte. Nebral bych to tak vážně," dodal Natt.

„Měla bych se obávat, že pořád nevím, o čem to tady všichni mluvíte?" zeptala jsem se znovu a našla jsem na sobě ruměnec v malém ztrapnění.

„Zrcadlová hra?" zeptal se Ansel.

Přikývla jsem, váhavě, nevím, co mě očekávalo.

„Stoupneš si před zrcadlo," řekla Han. „A zavoláš čtyřikrát jeho jméno."

„Harold." Usmál se Natt, díval se na úsměv nejlepšího kamaráda Ansela.

„Víte, co?" řekl  a seskočil ze sedačky. „Teď to udělám, v případě, že by se někdo z vás znepokojoval, že tohle hovno vážně existuje." Všichni vzhlédli na Ansela s velkýma očima, naplněnýma strachem. Minimálně moje byly naplněné strachem a úzkostí, že se něco vážně stane. Vzpomínky proplouvaly skrz mou mysl, když mi to Hannah říkala, asi rok zpátky. Nejhorší věc, která se mohla stát a v Newcastlu, pokud byste se mě zeptali. Dva teenageři byli nalezeni v jejich koupelně, oba stáhnutí z kůže. Krev byla všude přes stěny, krev byla všude. A bylo to tam celé, ve stěně, za zrcadlem, ale co, jeden z nich držel pořád velký nůž, policie předpokládala, že zabil kamaráda a sebe později. Ne kvůli noži, ale taky proto, že kamarádova kůže byla kompletně pryč a jeho sotva byla. Byla jsem znechucena přemýšlením o tomhle. 

Hannah se pořád domnívala, že hráli hru, hádám, a ten kluk Styles je zavraždil, ale odmítala jsem o tom přemýšlet.

„Kamaráde!" řekl Natt, plácl kamarádovu stranu. „Musíme to udělat v tom domě!"

„Whoa, jaký dům?" Han přerušila jejich vzrušení.

„Stylesův dům." Usmál se Ansel.

„V žádném případě, lidi. Nikdo, kdo tam vešel, znovu ven nevyšel, nebudete to dělat," řekla Han, třepala hlavou a vstala z křesla. Natt a Ansel se podívali na sebe navzájem, praštěné úsměvy se jim rozšiřovaly přes rysy, pokyvující proti Hannahě.

„No ták!" zvolal Ansel, mávl na ostatní, kteří seděli kolem něho v kroužku, vstali a doprovázeli ho. A já taky, vyskočila jsem z pohovky, stále trochu unavená od doby, co byly dvě hodiny ráno.

Civěla jsem na Ansela. Kleknul si k Hannahě a řekl jí, že to bude sranda a není třeba se obávat. Všichni vyšli ven z bytu. Souhlasili jsme se sdílením aut, nikdo neměl vlastní a tak jsme vyjeli. Ven z ulice, ven z okolí a dokonce ven z Newcastlu. Cesta utíkala do Panství přes lesy, minimálně v té první části, co bych vysvětlila, už jako les rovněž. Nikdy jsem to neměla tady ráda a ve skutečnosti, kdybyste neviděli vlastní ruku před vámi, pokud auto nesvítí světly, necítila jsem se lépe, co se dělo v současné době. 

Čas jsem trávila na zadním sedadle Mattyho auta, sama, co jsem zůstala sama, když všichni ostatní už organizovali cestu s blízkými kamarády, nebylo správné použití, abych byla upřímná. Měla jsem přemýšlet, co bych měla udělat v případě, že se vážně něco stane, měla jsem zkontrolovat mobil pro dostatek baterky nebo číslo, kam jsem musela zavolat, ale neudělala jsem to. Ve skutečnosti jsem trávila těch dvacet minut jízdy přemýšlením o zrcadle, o duchovi a scénáři, jaký se případně stane. Vždycky jsem byla typ dívky, co nikdy neřekne, že duchové, fantomové, démoni a žádné jiné právě neexistují. Dokonce jsem věřila na upíry, když jsem byla menší. Avšak nechtěla jsem opravdu věřit, že je tohle strašidlo vzhůru ve Stylesově pevnosti, co by vás mohlo najít a zabít, pokud zavoláte jeho jméno čtyřikrát před zrcadlem. A jistě se mi nezamlouval způsob Mattyho mluvení a vtipkování o tom všem celou dobu, co řídil.

„Nic se každopádně nestane." Zasmál se.

„Proč jsi si tím tak jistý?" zeptala jsem se, divila jsem se, jak jednoduše to řekl.

„Je to zasraný žert ze strachu malých dětí na Halloweena, dobře? Bez obav. Nic se nestane tvému Anselovi." Zasmál se a díval se na mě přes zpáteční zrcátko.

„To není můj Ansel, dobře?" prskla jsem zpátky, rychle jsem zavřela oči se tmou venku.

Brzy jsme se blížili k malému objasnění. Matty zaparkoval auto vedle všech ostatních a otevřel moje dveře. Zamumlala jsem díky, ale nebyla jsem si jistá, jestli rozuměl. Každopádně mě to nezajímalo, protože byl jednoduše absolutně šílený. Chci říct, jak si můžu nedělat starosti s celou touhle věcí? Proč jsou všichni tak naivní a stojí tady jako by se nic nedělo?

Stála jsem vedle Hannah. Dělala si taky obavy, mohla jsem to vidět v jejím výraze. Její oči vypadaly jemně a matně, takže se dívala skrz Ansela a Natta, který skákal z jedné nohy na druhou. Byli vzrušení, z jakého důvodu vůbec.

A brzy jsem na to přišla, když mé oči objevily obří objekt za jejich zády. Byla to jen velká a stará a rezavá brána, která nás oddělovala od pánského sídla. Nemyslím si, že jsem někdy viděla něco tak obřího, tak zapomenutého, tak děsivého jako byl tenhle dům. Nikdy předtím jsem v mém celém životě necítila takový chlad, ten strach a nikdy předtím jsem neměla myšlenky jako tyhle přecházející přes mou mysl. Včetně většinu idiotských věcí a hrůzy; smrt. Nějak jsem věděla, že se tam vážně stane něco hrozného  a že bych měla raději zůstat venku nebo jít domů. 

_____________

Edited