Mirror Game // h.s. (CZECH TRANSLATION)

THIRTEEN

Co jsem viděla mě opravdu nezabilo, jak jsem se vyděsila, ne negativně, chci tím říct, více něco, co jsem vůbec nečekala. Bylo tady plno lidí, muž hrající na piáno, další lidé, kteří hráli na další hudební nástroje, jako violončela nebo čela, a všechno vypadalo opravdu staře a nóbl, protože ženy měly oblečené drahé šaty a muži měli oblečené obleky s motýlky. A muži, jako doslova všichni muži, kteří byli starší než děti, měli divné kníry, které vypadaly tak staře a nóbl, bylo to jako bych cestovala v čase.

Šla jsem k malé dívce, která seděla na podlaze a hrála si s rukávem jejích šatů. Klekla jsem si k ní. Byla krásná, mladá dáma.

„Ahoj," zašeptala jsem, ale neodpověděla mi. „Ahoj, malá dámo. Kde jsem?"

Pořád mě ignorovala. Jak jsem natáhla ruku k jejímu rameni, a když jsem se zrovna chtěla dotknout jejích šatů, ruka chytila mé zápěstí a oddálila ruku od jejího ramena. Vzhlédla jsem a setkala jsem se se zelenýma očima, tmavými kudrlinami a tvrdým výrazem v jeho tváři.

„Kdyby ses dotkla někoho z těchto lidí tady uvnitř, zemřeš."

Nevím, jestli vyjádřil hrozbu nebo jestli řekl to, co se opravdu mohlo stát, ale stejně jsem se postavila, takže mé šance vidět do jeho očí nebyly tak malé, jaké byly zespodu, kde dívka seděla.

„Gratuluji." Falešně se usmál.

„K čemu?" zeptala jsem se zmateně.

„K nalezení jediného místa, kde můžu být, aniž bych se cítil jako naprosté hovno."

Wow, krok zpět. Cítíš se jako naprosté hovno?

„Proč by ses cítil j-."

„Podívej, tohle je pokoj, ve kterém můžu být i jako duch," přerušil mě, šel k davu lidí, držel ruce za zády, jak vždycky dělal.

Šla jsem vedle něho, doufala jsem, že by mi řekl více.

„Nevidí tě, taky tě neslyší," řekl.

„Jaký je důvod tady být, když nemůžeš konverzovat s těmito lidmi?" ptala jsem se.

„No, množství těchto lidí tady je kolem stovky. Jestli jsem chtěl být okolo této sto lidí venku z téhle místnosti, musel bych jít a najít hospodu ve městě nebo školu nebo něco takového," řekl. „Dívej, možná mě ještě nemůžou smět vidět nebo slyšet, dávají mi pocit, že jsem člověk. Mluví spolu navzájem, i když se nemůžu zapojit do konverzace, pořád lepší než nekonečné ticho."

Je člověk. Harold je naprostý člověk, ačkoli se jeho srdce nepohnulo sto let. A on chce být znovu naživu, všimla jsem si toho.

„Jak to, že v téhle místnosti, jsou lidé, ale ve zbytek domu je úplně prázdný?" chtěla jsem vědět.

„No, Rosalie. Kdybych ti to řekl, nevěřila bys mi a důvod je docela připojen k tomu být duch a to není to, co jsi."

Úsměv se rozprostíral přes mé rty a já nemohla uvěřit, že to bylo kvůli něčemu, co řeklo monstrum, které mi udělalo jizvu na zápěstí.

„Tyhle lidi, znáš je?"

Harold přikývl. 

„Vskutku. Většina z nich byli kolegové mých rodičů nebo soukromí přátelé."

„Jsou tady tví rodiče taky?" zeptala jsem se více tiše, něž předtím.

Kroutil hlavou tak, že se mu kudrliny trochu pohybovaly nahoru a dolů.

„Nechtěl bych je tady, víš."

„Aha," má slova se prakticky utopila v hluku, byla jsem si jistá, že je Harold neslyšel.

„Je to pravda, že kdybych se někoho dotkla, zemřela bych, nebo jsi to jen řekl, abys mě vyděsil?" ptám se po chvíli, ve které jen stojí, pozorující lidi.

Znovu na mě pohlédl. Nevím, proč to bylo takové, ale právě teď, myslela jsem si, že Harold byl naprosto v pořádku. Mohla jsem s ním mluvit bez pocitu urážení, pocitu strachu nebo být napadena, zda jeho slovy nebo jeho činy.

„Ne, tentokrát jsem tě nechtěl vyděsit." Napůl se usmál. „Je to proto, že všichni lidé tady, včetně mě, jsou mrtví přibližně sto let. Jsou stíny jejich zformovaných já, jak byli, když jsem byl ve věku té malé holky, ke které ses pokoušela mluvit."

Přikývla jsem, snažila jsem se pochopit a vyřešit, jak je sem přinesl. Ale rozhodla jsem se, že jsem zjistila pro teď dost a že jsem se ptala na hodně otázek. Některý typ otázek mě dostal blíže k cíli mé mise. Tím myslím, zdající se zájem, aby Harold byl, co jsem udělala díky otázkám.

„Za několik minut budou tančit," řekl Harold a kývl hlavou k oknu.

„Tancovat?" zeptala jsem se, když jsem ho následovala a eventuálně jsem stála vedle jeho obrovského trupu, sledovala jsem lidi.

„Jo, protože Pan a Paní Stylesovi teď mají dvě děti," syčel Harold skrz zaťaté zuby. 

Podívala jsem se naň ho. Neoplatil mi pohled, ale to je v pohodě. Harold vypadal zraněně. Nevím, proč, ale přemýšlela jsem o tom, co právě řekl. To znamenalo, že jeho rodiče dali život dalšímu dítěti, což zároveň znamená, že Harold měl minimálně jednoho sourozence, zdali to byla holka nebo kluk.

„Není to skvělé?" zamumlala jsem.

„Ne, to není." Kroutil hlavou. „Všechno se to mohlo stát v momentě, když jsme všichni byli starší, přišel jsem na to, co byla opravdová realita."

Když mi tohle všechno Harold řekl a já si všimla, jaká růže zlosti v něm je, zeptala jsem se sama sebe, pročpak byl přesně v tu chvíli v téhle místnosti. Jestli neměl rád jeho sourozence tak moc, proč si tedy vybral den, kdy oslavili narození, aby byl tady?"

Ale rozhodla jsem se nezeptat se.

↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓
Třináctý díl je tady!:D

Tohle zřejmě nikdo nečekal, co? Já sama byla překvapena, co to v té místnosti jako je!:) Co na to říkáte vy?:)

U minulého dílu jste mě tedy moc nepotěšili, což mě dost mrzí, ale doufám, že u tohohle dílu to bude lepší, více votů a více komentářů.:) Děkuji těm, co pravidelně hlasují a komentují.:)

Kdo se ještě nevšiml; KARMA a THE BOY NEXT DOOR jsou pravidelně aktualizovány.:D A! Chystám se na nový příběh, trailer a prolog si už nyní můžete přečíst, kdo to neudělal, tak si pospěšte!:*

Edited