Mirror Game // h.s. (CZECH TRANSLATION)

TWELVE

Potom, co jsem se probudila z patrně dlouhého spánku, rozhodla jsem se podívat se po domě. Věděla jsem, že se ztratím, ale srala jsem na to. Šla jsem nějakými dlouhými chodbami, otevřela jsem houf dveří a ihned jsem je zavřela, jelikož uvnitř nic nebylo. Kromě všeho prachu samozřejmě. Prach tam byl všude. Nevěděla jsem, jestli byl Harold tak líný starat se o dům nebo jestli si myslel, že to takhle vypadalo strašidelněji. Protože jestli to byla druhá možnost, byl by pitomější, než jsem si myslela, že byl.

Konečně jsem znovu našla velkou halu, to místo, kde všechno začalo, a nemohla jsem si pomoct, ale rozbrečela jsem se, když jsem si všimla zaschlé krve na podlaze. Byla to Anselova krev, bylo to přesně stejné místo, kde zemřel.

Ale teď je pryč a já se cítila sama. Opuštěná. Všichni mě opustili, a to mě deprimovalo. Chci říct, jeden cíl v životě, což je láska. Být milován někým, koho tak moc miluješ. Pro mě byla ta osoba Ansel. A Ansel je mrtvý. Teď jsem si nebyla jistá, jestli byl mrtvý, když se objevil druhý den, ale taky jsem nevěděla, jestli to byla halucinace, protože jsem se chystala stejně zešílet, takže by mě to neodfouklo.

Šla jsem kolem krve na koberci, jehož rohy byly zničené a ohnuté dolů. Musela jsem se rozhodnout, zda zahnu vpravo nebo vlevo nebo půjdu přímočaře, kde bych brzy našla vchod, východ nebo jednoduše cestu zpátky na svobodu. A přesto že mi Harold řekl, že je to na mě, zda odejdu nebo zůstanu uvnitř, kvůli mé doslovné úzkosti, věřila jsem, že jestli jsem se jen dotkla kliky dveří nebo je trochu otevřela, něco špatného se stalo a chtěla jsem se vyhnout více bolesti. Nebo strachu. Nebo úzkosti. Na druhou stranu, mohla jsem tomu dát šanci. Ale nedala jsem.

Podívala jsem se do chodby po mé pravé, pak jsem změnila pohled do chodby po mé levé, rozhodla jsem se poprvé jít doleva, pak doprava. Takže jak jsem šla chodbou, všimla jsem si několika obrazů zavěšených na zdech, taky slova mého druhého já mi proplouvala mysli.

Pamatovala jsem si ta slova, která to mně řeklo. S Haroldem jsme více na sebe vzájemně působili, snažila jsem se jím zajímat. Od doby, co jsem ho nemohla najít, taky jsem si nevšimla žádného náznaku jeho přítomnosti, měla jsem nový cíl. Hledání po něčem, co by mi dalo více informací o Haroldovi, o jeho minulosti, jak se stal duchem a všechno. Myslím tím, přijít na to, jak žil před těmi sto lety, dát mi rady, jak se k němu chovat, dát mi rady, jak se tvářit, že se zajímám o jeho osobu. 

Neviděla jsem smysl, proč to dělat. Jako, mé zrcadlové já mi říkalo, abych přišla na to, co to bylo v Haroldovi, že dělal všechny ty věci, jako všechna ta zabití nevinných lidí, násilnické chování a později taky pokousání mého zápěstí, jelikož jsme se zdáli jiní, z jeho strany taky. Měla jsem nějaké nápady, co by to mohlo být, že se rozbrečel, když viděl mé mdle tělo ležící před ním na podlaze, ale nechtěla jsem dělat závěr, takže jsem to vypustila z hlavy.

Došla jsem na konec chodby. Bylo to, kde se musíš dále rozhodnout, zda odbočíš doleva nebo doprava, ale odbočení doprava by bylo pitomé, protože tam bylo jen obrovské okno a další dveře, zatímco odbočení doleva by bylo dost inteligentní, protože tam byla spousta dveří a byla jsem docela pozitivní, že najdu jeho pokoj někde tady. 

No, ne, nebyla jsem dost pozitivní, protože jsem spíše byla přesvědčená o tom, že jeho pokoj bude někde nahoře, ale no a co. Ale dřív, než jsem mohla jít doleva, cítila jsem opravdu krvavé vábení dveří u okna. Bylo to obrovské okno a to poskytovalo jasný pohled do zahrady a taky trošku výhled na Newcastle. Neviděla jsem naše auta, a to mě znovu srazilo, jelikož mi to dávalo pocit, že mí kamarádi zemřeli, konkrétněji, že byli zavražděni trochu (ne tak trochu) krvavým, atraktivním, ale taky neuvěřitelně brutálním monstrem nazývaným Harold Styles, který mě přiváděl k šílenství. Ou, a taky mrtvým. Byla taky mrtvý. Takže byl duch strašící v jeho domě, který je mega super známý ve městě, ale myslím, že ho tak moc nezajímá popularita. Chci říct, že to byl pravý způsob, jestli chodil na vysokou nebo kolej někde v Americe, ale byl duch. A nenáviděla jsem ho. Jen dodávám k mému extrémně dlouhému popisu kluka, jenž zavraždil mé kamarády.

Pohybovala jsem se ke dveřím u okna. Byla to sestavená mozaika a vypadalo to vážně pěkně. Vypadalo to více drahé a více cenně než ostatní, které jsem viděla po cestě v tomhle domě. Klika byla zlatá, a když jsem se jí dotkla, cítila jsem kousavý chlad, jak mě překonal. Poprvé to naplnilo mou ruku, se kterou jsem držela kliku, pak to lezlo nahoru po mé paži, k mému ramenu, dokud to nakonec nezasáhlo můj mozek. Cítila jsem všechen děsivý chlad v hlavě. To mě vyděsilo.

Nestalo se mi to dřív, když jsem se dotkla něčeho jiného v domě. Ani jak sám Harold nastavil ke mně ruku, když mě kousnul. Bylo to vážně divné. Ale musela jsem se dostat dovnitř, protože mě to přitahovalo tak moc a nemohla jsem zůstat klidná, jestli bych odešla. Zatlačila jsem do kliky a na chvíli jsem zavřela oči, dokud mě štiplavý vzduch nezasáhl. Otevřela jsem oči a nemohla jsem uvěřit, co jsem viděla. 

↓↓↓↓↓↓↓↓↓
Chci vědět vaše tipy, co by mohla vidět v té místnosti, bez podvádění!!:D I kdyby to byla sebemenší blbost, napište to klidně dolů do komentáře, protože mě to i tak zajímá.:)) A Harold je téma sám o sobě.:D To je taky případ, v dalším díle bude a tuším, že na něco dalšího Rose přijde, ale nebudu moc prozrazovat.:D

A taky mě zajímá, jestli je tady nějaký fanoušek Deliria od Lauren Oliver či jen fanoušek paní Oliver.:D Četl někdo Delirium, tu nejlepší knihu na světě?:))

Jinak ještě ke školnímu roku společně s překládáním. Netušila jsem, jaký rozvrh budu mít, tak jsem radši nic nedělala. Není to žádná katastrofa, uhrála jsem to hodně dobře, tak budu občas bývat brzy doma, abych se mohla rychle učit a něco málo přeložit.:3 Co bych neudělala pro vás a pro sebe, že?:D

Chtělo jsem toho napsat dost víc, ale opět mi to nějak vypadlo.:D O prázdninách jsem byla vypatlaná, kdo nebyl, teď je škola a já jsem snad ještě vypatlanější po prázdninách a ze školy.:'DDD

P.S. 25.5.2020: O několik let později, pořád si myslím, že je Delirium úžasná knížka! A pořád jsem na sebe pyšná, jaký jsem byla na střední mazák, alespoň zezačátku v prváku a neřídila jsem se žádnými pravidly.:DDDDDDD

Edited.