Mirror Game // h.s. (CZECH TRANSLATION)

FIVE

Bojíš se?

Na moment jeho hlas zvonil přes celou halu. Byla to více hala než místnost, takže jsem se rozhodla tomu říkat hala.

Nevím, jestli bych mu měla odpovědět, teď samozřejmě zkoušel se mnou konverzovat. Rozhoduji se mezi tím, zda odpovědět nebo být zticha, ale myslím, že ta druhá možnost je lepší, když ten muž byl duch a zabil moje kamarády.

„Vážně bys neměla, Rosalie. Jen se ptám."

Rosalie. Znal mé jméno. Jak znal mé jméno? Jak to bylo vůbec možné?

Odmítla jsem odpovědět. Dokonce jsem odmítla i dýchat, protože jsem si myslela, že umírání je právě teď lepší nápad. A pokud jsem dýchala, věděl by, že jsem živá a to je to, čemu jsem se chtěla vyhnout.

„Dobře, fajn. Snažil jsem se být milý, pokud mě nechceš, je to v pořádku," řekl, jako kdyby se nabízel.

Lidé občas mohou být divní, to je to, co jsem se naučila za ty všechny roky, co jsem byla teenager. Urazila jsem ho? Ne. Udělala jsem něco, čím jsem ho měla urazit? Ne, protože jsem doslova ještě neudělala ani malou věc, od doby, co jsem se bála i dýchat.

Možná je to ta věc, ty idiote.

Činnost, jako ignorování někoho, může být občas urážející.

Sledovala jsem fantoma, jak šel ke dveřím, pomalu, ale s nejjistějšími kroky. Jak jeho ruka zatlačila do kliky. Rozhodla jsem se mluvit.

„Zabiješ mě?"

Můj hlas se rozléhal místností, jeho hlava se ke mně otočila obličejem. Zmatený a odpudivý pohled maloval jho rysy v obličeji, jsem ráda za tohohle mrtvého cizince, ne za každého dalšího člověka, protože mám kvůli němu špatný pocit. S tím si uvědomím, že jsem řekla něco špatně nebo hloupě. Pitomá. Byla jsem občas pitomá.

Ten duch (o kom jsem si nebyla vůbec jistá, jestli byl ve skutečnosti mrtvý) otočil své tělo, aby stál přede mnou, šel ke stěně, vyhnula jsem se naproti. Pomalé kroky, tiché kroky.

„Smrt je tak moc nespolehlivá věc," opakoval.

Stál tam, pár kroků ode mě, sledoval mé malé tělo na podlaze. Zdála jsem se se slabá a taky jsem se tak cítila. Bezmocná. Hýbání, dýchání a taky moc přemýšlení vyžadovalo tak moc ode mě a bylo pro můj mozek těžké zpracovat jeho slova.

„A odpověď na tvou otázku; ne. Nezabiju tě, dívko."

Povzdechla jsem. Byl to reflex, z čistých nepříjemností. Celá tahle situace rostla nad mou hlavou a nechávala mě být někým, něčím, čím jsem nebyla. Nikdy jsem nebyla slabá a malátná a být něco jako bezmocná, jak jsem byla teď, cítila jsem se špatně. Cítila jsme se špinavá. Mí kamarádi zemřeli a já chtěla zemřít taky. Co se dělo s tímhle světem? Co se dělo s Newcastlem?

„Je tolik odpovědí na tuhle otázku, ale mohl bych radši odmítnout, nemám čas pro nesmysly jako je tohle."

Rozhodně jsem snila, tím jsem si byla jistá, že se mi zdá. Nemůže tohle dělat. Je to nefér, protože jsem byla naživu, žijící člověk, dýchám, myslím a dokonce mluvím s tím mrtvým. Chystala jsem se šílet a přemýšlela jsem, že tohle je konec, ale alespoň jsem byla naživu. Ve snu.

„Milady, prosím, přestaň s tím. Tvé myšlenky jsou spíše zmatené a pomalé, ale jistě mě začínají štvát," řekl a přikývl, když se naše pohledy střetly.

„Proč by tě mátly?" zeptala jsem se, co jsem nemohla najít spojení.

Chci říct, bylo více než jasné, mé myšlenky netvořily věty potom, co bych se probudila z velké, černé díry, ve které jsem se zdála, že spím bez povědomí.

„Protože jednoduše moc myslíš, dívko. Je tam trochu strachu, který nemůžu vůbec pochopit, nepochybně chceš svou vlastní smrt, úžasně pitomé, mimochodem, protože nikdo by neměl chtít smrt, a to, že je svět špinavé místo je známá informace, nemyslíš?" řekl mi.

Byla jsem trochu v šoku. Ve skutečnosti četl mou mysl celou dobu, co jsem byla tady a věci, které řekl, nebyly ani špatné.

„A mimochodem, místo toho všeho hledání synonym jako fantom nebo duch, mě můžeš jednoduše nazývat Harold."

Cítila jsem červeň stoupající do mých tváří. Co se skutečně, sakra, dělo?

„Přestaneš číst mou mysl a necháš mě jít domů? Byla jsem tady dlouho, předpokládám," zeptala jsem se bez nadšení v hlase.

„Jak je možné, abys věděla, jak dlouho jsi tady byla, Milady?" zeptal se Harold.

Byl chytrý a mně se to nedělo často, že bych mluvila s chytrými lidmi. No, nikdy předtím se nestalo, že jsem konverzovala s mrtvým klukem, takže myslím, že je to dost fér.

„Máš pravdu, nemůžu. Ale nehrála jsem tuhle zrcadlovou hru, takže nemáš žádný důvod mě tady držet. Necháš mě jít domů?" zeptala jsem se znovu.

Byla jsem od začátku unavená. Nikdy dřív jsem neměla důvod to dělat, ale i tak, poprvé to bylo strašné.

„Ano." Zasmál se.

„Vážně," zeptala jsem se se vzrušením a vyskočila jsem z mé polohy na podlaze.

Samozřejmě mě čekaly závratě, co můj oběh nebyl využívaný v posledních hodinách. Klopýtla jsem pár kroků, ale zastavila jsem se dost daleko od Harolda.

„Kde je východ?" zeptala jsem se s úsměvem, samozřejmě trochu sarkasticky, ale rozhlížela jsem se po místnosti, abych našla dveře.

„Možná později," řekl, přes pusu se mu táhnul úšklebek.

Vzhlédla jsem na něj trochu zmatená, sledovala jsem, jak se sklonil.

„Spi, Milady," zašeptal Harold do mého ucha. „Potřebuješ sílu.

↓↓↓↓↓↓↓↓
Další sobota a s ní další díl.:)
Tak tohle je hodně divné. Tuším nějaké fighty.:D A ta poslední věta to jenom potvrzuje.:D Moc divné, ale je tu zajímavé.:) Co si o tom myslíte? Já, jak toho mám tak hodně, se začínám trochu do toho všeho zamotávat.:D
Abych v tom udělala jasno, každý týden v sobotu bude nový díl, kromě teda další soboty, to nejsem doma a nevím, zda budu mít wifi, i kdyby ne, nebojte, tak budou dva díly za týden.:)
Cením si vás. ♥

edited