Mirror Game // h.s. (CZECH TRANSLATION)

TWENTY-FIVE

„Zastavím to."

Během zlomku vteřiny mi můj mozek výjimečně řekl, co dělat; což bylo doslova běžet tak rychle, jak jsem mohla. Adrenalin mi koloval krví v žilách, nechávající mé srdce bušit rychleji. Bylo to přímo po tom, co to monstrum uvnitř Haroldova těla promluvilo, když se zdálo, že mé končetiny samy pracují, nutící mé koleno nakopnout ho do koulí. 

Byla mi dána šance utéct pryč, což jsem udělala. Sprintovala jsem po ulici mezi těmi všemi stromy, cítila jsem, že ta kluzká země mizí, čím větší rychlosti jsem dosahovala. Má záda navázala přímý kontakt s bahnem, které tady obvykle bývalo, a mokrem od toho všeho deště. Zasténala jsem bolestí, okamžitě jsem se držela se za rameno, přičemž jsem stále klouzala vpřed po zemi. Během pár vteřin suchý smích naplnil okolí, těžký trup způsobil, že jsem v bolesti otevřela oči. Jeho obličej byl jen pár palců od mého, jakmile ten démon ovládal Haroldovo tělo, zatlačil do mě, nutil mě ležet na mokré zemi.

„Přestaň." Uculilo se to, odhalující bílé zuby.

„Nemusíš," zakňučela jsem. „Harolde."

Můj hlas byl slabý, tudíž jsem selhávala v udržení otevřených očí. Byla skoro tma, abych viděla, byla jsem schopná podívat se přímo do černé, která naplňovala jeho vždy tak zelené oči. Přikrčila jsem se přitom pohledu, byly nejděsivější věc, co jsem za celý můj život viděla. Jeho tělo mě drželo na zemi, jeho svaly se napnuly. 

„Slyšíš mě?" zašeptala jsem. „Harolde, nemusíš tohle dělat. Vím, že mi nechceš ublížit."

Nezajímala jsem se o bezvýznamná slova, která vycházela z mých úst, jenom jsem se pokoušela zachránit si svůj život. Chopila bych se každé příležitosti, kterou by mi kdo nabídl, jestli bych věděla, že by mě to zachránilo od bezmocně nechráněného monstra. Věděla jsem, že Harold byl schopný držet démona pod kontrolou v jeho těle, v jeho smyslech. Bylo to, jako bych zírala na smrt, když jsem znovu otevřela oči, ta černá v nich způsobovala, že mi chlad přejel po páteři.

„Harolde," zakřičela jsem, už jsem nemohla zadržet slzy, které se teď kutálely po mých tvářích. „Nechci zemřít."

To byla ta nejidiočtější věc, kterou by někdo vyslovil, když by byl v sendviči mezi strašně pěkným klukem, který byl ovládán jeho nebezpečnou stránkou, a mokrou zemí. Nemohla jsem přijít na nic jiného, co dělat, než co jsem zkoušela teď; zvednout hlavu a natisknout mou pusu na jeho oddělené rty. Nepohnul se pod mým dotekem, neodpověděl na můj polibek; o co jsem se doopravdy nestarala. Jenom jsem doufala, že by to přineslo zpátky ke mně Harolda, na kterého jsem byla zvyklá. Během pár vteřin se jeho tělo plazilo pryč ode mě, černá v jeho očích pomalu mizela, vytvářel více prostoru. Jeho ústa se otevřela, díval se na mě okouzleně.

„Harolde...," zašeptala jsem, nepokusila jsem se k němu znovu přiblížit. To bylo dřív, než běžel pryč ve směru k jeho domu. Úlevně jsem si oddechla, cítila jsem se trapně, úplně prázdně. Bylo to, jako by chlad pohltil levou část mé hrudi. Něco uvnitř mě mi řeklo, abych za ním běžela, abych mu vysvětlila věci (například, proč jsem se rozhodla ho políbit), ale pak; nikdy nevíte, kdy to na Harolda přijde a mohlo by to být taky možné, že by byl to krvelačné monstrum, které byl před chvíli, když bych dorazila.

Bolel mě celý člověk, když jsem se postavila, dívala jsem se na své zašpiněné oblečení, které bylo v podstatě utopené ve světlé hnědé hmotě, bláto na kluzké zemi. Zasténala jsem, cítila jsem se viditelně nepohodlně v tom, co jsem měla na sobě, a taky jsem šla s nepředvídatelnou bolestí, nutící mě vyskočit s každým pohybem, co jsem udělala. Doslova jsem kulhala po ulici, neobtěžovala jsem se s možným provozem. Ne, nemožné. Nikdo nikdy nejel tady touhle cestou nahoru, na konci tady bylo Stylesovo Panství, kde se les otevíral. Vlastně to okolí vypadalo krásně, když svítilo sluníčko v létě, zelená tráva se rozprostírala po zemi. Ale pak tady bylo velké vězení panství, které zničilo klidnou představu, kterou jsem si vytvořila.

Bylo to brzy, kdy jsem ztratila smysl směru, mé oči byly dlouho zavřené, nebyla jsem schopná zadržovat slzy, které byly způsobeny bolavým tělem. Jednou jsem klopýtla několik kroků doprava, pak několik kroků doleva. Vzpomněla jsem si, asi před dvěma lety, okolo mých narozenin, kdy Matt přespával a opil se a několikrát mě nutil, abych se připojila. Pak vytáhl pár prášků, které jsme si vzali a ztratili jsme se v naší zahradě. To byly dny, do prdele. Vlastně jsem se cítila úplně stejně. Cítit se opile. Cítit se, jako když umírám, omámená bolestí.

V určitou chvíli, potom, co mi chození po lese připadalo jako roky, jsem se cítila absolutně dezorientovaná, narazila jsem do země, schovaná v listí, jakmile jsem zakopla o kámen nebo něco. Zasténala jsem, mé zranění mi posílala další nával bolestí skrze mé citlivé tělo. Úlevně jsem vydechla, když jsem cítila, jak se mé svaly uvolnily s klesajícími pohyby.

„Rose!"

„Ne znovu," zakřičela jsem.

Myslím, že jsem věděla, že to byl ženský hlas. Nebyl to Harold, to bylo jisté. Nepřipadala jsem si, jako by mě někdo znovu pronásledoval, potom, co jsem v duchu umírala bolestí. Ani jsem nevěděla, proč jsem se cítila tak zraněně, jenom jsem zakopla a spadla jsem. To se mi stalo předtím několikrát, ani jednou jsem ale nebrečela tak moc v bolestech.

„Rose, to jsem já!" zavolalo to znovu. „Pojď sem, zastavím to."

„Ne, nezastavíš," vyprskla jsem do země. „Taky mi to slíbil," zakřičela jsem. „Nezastavil to."

„Ale já ano, nepoznáváš mě, Rose?"

„Ne, nepoznávám," zamumlala jsem. „Teď běž pryč, snažím se spát."

Chichotání se rozléhalo mezi stromy.

„Teď to cítíš?"

„Cítím co?" zaskučela jsem.

„Tu bolest?"

„Jako bolest, do prdele."

V tu chvíli jsem byla tak líná, můj omámený stav ovládal mé smysly a náladu.

„Tu bolest, o které mluvil," vysvětlila. „Slíbila jsi mu, že to budeš mít na paměti, ne?"

Mé oči se otevřely, čelící ničemu kromě tmy. Otočila jsem se, abych ležela na zádech, listí to dělalo trochu méně nepohodlné.

„Zemřu?" zamumlala jsem.

„No, záleží na tom, jak se cítíš."

Cítila jsem, jak pokrčila rameny spolu s vyřčením jejího jednoduchého prohlášení. 

„Cítíš teď bolest?"

„Bože, jo," přiznala jsem.

„Kde?"

„V rameni," odpověděla jsem. „a v celých zádech. Mém břichu."

„Aw, Rosie," její hlas zněl klidně. „Zavři oči, zlatíčko. Budeš v pořádku."


↓↓↓↓↓↓

Doufám, že mě potěšíte nějakým pěkným komentářem, jsem na dně, děcka...

Edited