Mirror Game // h.s. (CZECH TRANSLATION)

EIGHT

Vždycky nemůžeš utéct.

V určitém okamžiku Harold opustil místnost a taky opustil mě. Byla jsem ráda, měla jsem čas na sebe, ale zároveň jsem chtěla zemřít. Pořád.

Chtíč po smrti se zvedal v mém nitru s každou sekundou a já byla zasažena hlavou proti zdi, když jsem uslyšela mluvící hlas ke mně.

Ne, slyšela jsem to.

Slíbil jsi mi.

Nemohla jsem určit směr, odkud to vycházelo, taky jsem to nemohla označit obličejem, takže jsem věděla, kdo ke mně mluví. Možná to byly mé ovlivněné myšlenky, které vytvářely hlas, který jsem slyšela, nebo možná mé smysly byly ten důvod, proč jsem to nemohla určit.

Když jsem se postavila, promluvilo to mé jméno. Znělo mi to tak podobně, a když mě to zasáhlo, bylo to jako by osvětlení zasáhlo zemi, prošel skrz velkou, dlouhou zeď.

Vzhlédla jsem do jeho obličeje a byla jsem tak šťastná, že ho znovu vidím. Byla jsem šťastná, že myšlenky o jeho smrti byly pryč, protože to byl důkaz; žil.

„Ne, Rose," zašeptal Ansel.

Chtěla jsem k němu přikročit, obejmout ho, políbit ho poprvé - naposled -, ale nenechal mě.

„Rosalie," vyslovil.

Všimla jsem si vážného pohledu v jeho obličeji, ten způsob, jakým to vykreslovalo jeho rysy do něčeho, co nikdy nebyl.

Šílíš, říkala má mysl, už jsi úplně šílená. Je mrtvý. Viděla jsi ho před sebou umírat, mezi vašimi těly, přímo vedle tvých nohou.

„Přemýšlíš absolutně správně, miláčku." Usmál se Ansel polovičatě. „Jen se na mě podívej," dodal.

A jak mi řekl, nechala jsem mé oči sledovat jeho tělo, abych si uvědomila, jak bledý byl. Jak neviditelný se ve skutečnosti zdál.

„Jsi...," skoro jsem zaječela v poznání, držela jsem se za pusu a udělala jsem velký krok dozadu.

„Mrtvý." Přikývl. „Jo, já vím."

A jak má mysl chtěla hrát se mnou žert, udělala to, že vypadal jako Harold, složil ruce za záda a chodil sem a tam. Tohle opakoval několik minut, dokud se konečně nezastavil, aby se na mě podíval. Jeho modré oči pronikaly do mých, cítila jsem se zotavená, protože jsem neviděla oči nikoho jiného dva dny. A dva dny šly šíleně slabě a bláznivě, ale Harold byl duch, měl sílu.

„Jak tomu můžeš pořád věřit-" Ansel se zastavil, kroutil hlavou.

„Věřit čemu?"

„Věřit tomu, že to byl den nebo dva." Došel ke mně a držel mé ruce výše.

Jeho dotek byl tak mrazivý na mé teplé kůži, bylo to tak pohodlné, když to v téhle místnosti bylo tak dusné.

„Spala jsi dva týdny, Rosalie."

Když jsem chtěla vyběhnout, abych ho políbila, udělal několik kroků zpátky a já si jen uvědomila, co právě řekl.

„Ne." Zasmála jsem se nevěřícně. „To je nemožné, ne."

„Proč bych ti lhal, Rosalie?" řekl s pevným výrazem v jeho rysech.

„Podívej. Já a ostatní jsme zemřeli 14. záři okolo 3:15 po půlnoci, a pokud se podíváš na slunce-." Přešel k oknu. „Můžeš jasně vidět, jak moc putovalo, což znamená, že brzy už bude říjen. A taky - byl jsem celou dobu s tebou v téhle místnosti.

Oh.

Můj.

Bože.

Je tady další duch, který, ráda bych přiznala, je přítomný posledních pár dní, aniž bych o tom věděla? Ne?

„A nemohla sis to uvědomit," řekl Ansel.

Viděla jsem to na něm a jeho očích, jak smutný byl. Nikdy nevypadal tak smutně, ani když jeho pes zemřel a jeho pes byl pro něj všechno.

„Ovlivňuje tvé smysly a myšlenky celou dobu. Celou zasranou dobu. Je zrůda, dobře? Zabil mě, Rose. Nevidíš, zabil mě."

Ansel vypadal, že brečí, ale nemohl. Možná to bylo v druhu ducha, že nebyl schopný předvádět všechny citové věci, protože Harold nikdy žádné neprojevil.

„Já vím." Přikývla jsem. „Já vím."

„Jsem jen silueta mé bývalé existence, Rosalie. Ztrácím se každou minutu a všechno, co ke mně jednou patřilo, začíná zapomínat," řekl mi.

„Co tvoji rodiče, tvůj bratr?"

„Policie tam byla v pondělí, potom, co jsme zemřeli, protože někdo z těch, co byli s námi v bytě, řekl, že jsme jeli sem." Ansel se podíval dolů na své ruce, truchlivý výraz otřásal tak roztomilým obličejem.

„A co? Museli něco najít, našli mě? Tvé tělo?"

„Nenašli tě, ani naše těla. Přenesl je do lesa a pohřbil je někde uprostřed ničeho, kde by se nikdo nepodíval, aby nás našli. Je monstrum. On je."

Snažila jsem se tak tvrdě udržet mou mysl šťastnou se vzpomínkami na mě a Ansela a scénáře, které by se mohly stát pravdou, ale nemohly.

„Všechno, co ke mně jednou patřilo, začíná zapomínat," zopakoval jeho dřívější slova a spadl na podlahu.

Sedla jsem si tak, abych slyšela všechno, co chce říct.

„Všechno, co by mělo ke mně jednou patřit, zapomene."

Jeho oči mě vyhledaly.

„Zapomeneš na mě taky?"

Co, počkat. Všechno, co by mělo. Myslí tím, že bys měla být jeho, znamená to, že to cítí stejně?

ZNAMENÁ to, pokud zemřeš, budeš schopná být s ním.

„Ansele?" zeptala jsem se zpátky, plná vzrušení.

„Co."

„Zabiješ mě?"

↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓
Tak teď jsem na vás zvědavá! Já, když jsem to překládala, jsem si připadala, jako by někdo ze mě dělal úplného blázna.:D
Zabije ji?
Moc se těším na vaše komentáře!:3

Edited.