Mirror Game // h.s. (CZECH TRANSLATION)

SEVEN

„To bude sranda, s tebou a se mnou."

Třes šířící se na mém krku dosahuje až do mých končetin, naplňuje mé orgány chladem. Vydechla jsem, cítila jsem, jak by něco omotávalo mé hrdlo tenkým lanem, snažilo se to udělat pomalu bolestivě tak, jak jen to bylo možné.

Když jsem rukama dosáhla na své hrdlo a krk, hledala jsem něco, co by zapříčinilo tenhle hrozný pocit, mé oči hledaly ve stejnou chvíli Harolda. Jeho hlava byla trochu nakloněná na stranu, jeho jasné oči vrtaly v těch mých.

„Přestaň," škemrala jsem tichým hlasem.

Nemohla jsem si odkašlat, vysokým tónem, protože lano mi vzalo všechnu sílu pryč. Taky jsem nemohla čistě dýchat a cítila jsem, že se pobliju, když se to omotávalo blíže.

„Prosím."

Když jsem se snažila udržet oči nahoře, hledala jsem oční kontakt, jeho pohled konečně přestal. Jak jeho pohled opustil můj obličej a objevoval zbytek haly, vše, co jsem mohla dělat, bylo, dýchat ještě více vzduchu a držet se za krk. Mé dýchání bylo rychlé a taky bití srdce. Uvědomila jsem si, že ta sranda znamenala bolest pro mě, ale spíše zlomyslnou zábavu pro něj.

Kretén.

„Uvědomuješ si, že tak dlouho, jak mě budeš jakkoli urážet,  tě budu udržovat v bolesti, nemůžu tě jen slyšet, ale taky můžu ovlivňovat tvé myšlenky, Rosalie," promluvil, otočený ode mě.

„Už mě zabij," šeptala jsem slabým hlasem.

Vydal pohrdavý, namyšlený smích a všechno, co jsem chtěla - pokud jsem měla dost síly - bylo vyskočit a zabít ho, myslím, že jsem věděla, že to bylo více než nemožné. Nechal narůst ve mně tolik hněvu, a to jen přibližně po jednom dni. Stále mi byl cizí - to je to, co jsem chtěla, aby bylo v našem vztahu -, ale byl ke mně pořád tak protivný. Nenáviděla jsem ho.

„Kde je ta zábava v zabíjení?"

Vrátil se, trochu otočil hlavu, ale nepodíval se na mě.

„To je ono, co se ptám, Harolde. Nakonec jsi to byl ty, kdo zabil mé kamarády."

„Víš, že to je jen před třemi minutami?" přerušil mě, otočil se a stál přede mnou, čněl nad mým malým tělem sedícím na podlaze s jeho velkýma nohama a trupem a zlým pohledem v jeho tváři.

„To, že jsi zabil mé kamarády? To bylo včera," vyprskla jsem, vyhýbala jsem se jeho zírání na mě.

„Ne, bylo to před třemi minutami, kdy ses rozhodla se mnou už nemluvit." Zasmál se Harold.

Mé oči se zvedly ještě více a viděla jsem ho, jak si pomalu sedal. Jakmile tam byl, pořád nás odděloval jen malý prostor, posunula jsem se od něj pryč, sklouzla jsem pár kroků zpátky.

„Proč se tak bojíš?" zeptal se zvědavě.

„Proč jsi tak slepý?" vypálila jsem zpátky. „Myslím tím, že to je nanic, když mě se vším vyděsíš. Posledně taky, protože jsem před minutou skoro zemřela."

„Nezemřela bys," řekl Harold.

„Ou, jo, promiň, zapomněla jsem, že není žádná sranda v zabíjení."

„Vlastně, spíše kde je zábava v zabíjení tebe," zamumlal k mému překvapení.

Proč by to říkal? Je mi cizí, což zároveň znamená, že já jsem mu taky cizí. Možná mě mohl tady držet jeden den, sledovat mě, jak jsem šílela a ani si mě nevšímat, ale pořád neměl žádný důvod říkat něco takového.

„Rosalie, my nejsme rozhodně cizí," řekl Harold s pobaveným tónem v hlase.

Cítila jsem bolest, jak se plazila skrz mé žíly do mého mozku, aby dosáhly mého nervového systému, abych vevnitř zešílela. Byl uvnitř mé hlavy, jeho slova byly a taky jeho hlas a vše co jsem chtěla, bylo, abych vyskočila, zabila ho a ukázala mu, jaké to je se cítit slabší, ale nemohla jsem, protože jsem neměla dost síly, ale on mohl. Harold byl schopný mě zabít jednou rukou, jsem si jistá, a abych byla upřímná, nechtěla jsem to ani zkusit a něco riskovat. Přesto že pravděpodobně zabití by bylo lepší než vysedávání kolem, konverzování se smrtí a vědění, že mě nikdy nepustí. Chtěla jsem zemřít, ještě jsem byla zvědavá, co je tak moc horšího na smrti, než bytí naživu, podle Harolda.

„Mohl bych ti říct, o čem jsem mluvil, když jsem ti říkal, ale nechci, abys byla zděšená ze smrti," přerušil mé myšlenky.

Kývala jsem ihned hlavou, měla jsem nějaké hrozné myšlenky, ale snažila jsem se je zahnat a potlačit je, protože je mohl pořád slyšet a ty by jistě Harolda super rozzuřily.

„Hádám, že není nic děsivějšího než věci ze života, které se ti dějí, takže odmítám opětování," řekl, přikývla jsem a podívala jsem se od Harolda jinam. „A hádám, že jsi nikdy nebyla svědkem něčeho ve svém vlastním životě, který ti dal schopnost říct něco takového."

Ustoupila jsem o imaginární krok. Byla jsem uražena. Proč by měl tohle říkat? Těžce všechno věděl, ale mé jméno, pokud věděl mé jméno, tak proč by se mu dostalo takové schopnosti, aby mě mohl soudit tímhle způsobem? Nemohl to dělat a to je to, co mě tak naštvalo.

„Jenom mě nechej jít domů, dobře? To je vše, o co žádám," zamumlala jsem, dívala jsem se na stranu.

„Podívej, tohle je tvůj problém. Pokud je tady konflikt, kde tvůj názor zasáhne někoho dalšího, začínáš být zajíc a nesnažíš se znovu do toho dostat."

Dívala jsem se na něj, stál v rohu mých očí. Moje čelist se automaticky sevřela a mé ruce se zavrtávaly do látky mých džín, ale ještě bych se nemohla postavit, abych odporovala jeho tvrzení.

Jeho lehké kroky a tím způsobem jeho boty, zasahovaly podlahu, zatímco šel ke dveřím, hádám, a byly slyšet. Harold mě tak naštval jako nikdy nikdo předtím. Myslela jsem si, že tohle je ten způsob, protože on je fantom a má schopnost číst mou mysl a má vliv na mé myšlenky, takže mě chtěl naštvat, ale ještě jsem věděla, že jsem byla pořád zachycena v mém zatraceném vlastním snu a z té skutečnosti, že jsem se nemohla probudit, jsem šílela.

Slyšela jsem zvuk zastavení přímo před jeho hlasem znějícím skrz halu.

„Ale, Rosalie, řeknu ti jednu věc," řekl. „Vždycky nemůžeš utéct."

↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓
Dneska ráno přeložený díl.:D Říkala jsem si, že ho musím zveřejnit už teď a ne až odpoledne.:D
Takže jste asi pochopili tu srandu, která byla myšlena.:D
Nějaké tipy, jak by to mohlo dál pokračovat?:D

♥♥♥♥♥

Edited