Mirror Game // h.s. (CZECH TRANSLATION)

THREE

Uběhlo několik minut. Bylo ticho. Pořád se mi nelíbil nápad, jež na nanejvýš strašidelném místě v celé Anglii byl přímo za mým krkem. A stačí dodat, že nejsem typ strašného člověka; já taky nemám ráda nápad, že někdo z mých přátel je uvnitř toho domu a hraje dětskou hru. Avšak nezáleží na tom, jak dětská je, pořád věřím, že je to pravda a jestli by to zkusili, zemřou. Na druhou stranu nevěřím tomu a to bylo, proč jsem tady seděla. Koneckonců, kluk, kterého jsem poněkud milovala, vede v současné době ho a jeho nejbližší kamarády přímo do smrti a přemýšlím o něm, jestli vlastně umírá, jestli mě to přiměje chtít taky umřít. Nikdy jsem si nemyslela, že něco jako je tohle, by se mi mohlo stát; sedmnáct let stará dívka z Newcastlu, které se nikdy předtím nestalo něco vzrušujícího. Ale abych řekla pravdu, měla jsem ráda svůj život, jaký doteď byl. Možná trochu nudný, ale nuda je pořád lepší než nebezpečí. Nebo životní riskování.

Povzdechla jsem si. Strach byl trochu pryč po dvaceti minutách a pořád jsem čekala. Vlastně jsem čekala na pravděpodobně mrtvé lidi, až dostanou jejich zadky z toho baráku - ale každopádně jsem zešílela (podle mého bratra), takže proč nečekat na jeho samotnou smrt?

Hlasitý výkřik pronikl do mých uší, když jsem vyskočila do stoje. Pomalu jsem se otáčela s podezřelým výrazem na tváři. Dveře byly v půli zavřené, ale rozhodla jsem se pomoct sama sobě pro lepší pohled a tak jsem zatlačila, znovu se celé otevřely. Uvnitř byla tma a nemohla jsem rozeznat věc. Byl to - další výkřik. Tentokrát to byl hlas Georgiy, její hlas byl vyšší než mužský. Slyšela jsem padat střepy na podlahu. Další tónovaný hlas následovaný kroky.

„Co to sakra...?" mumlala jsem, když jsem stála; roztrhnutá mezi vnitřním já a tvořícím se nejhorším scénářem, který se stane pravdou nebo zda bych měla utéct domů a nechat mé přátelé zemřít.

Ale mohli na mě jednoduše hrát žert, že? To mě děsilo ještě více. Další pláč byl utnutý na nejvyšším bodě a pak všechno najednou utichlo.

Měla bych jít zjistit, co se stalo? Jestli to bylo doopravdy, jak jsem předpokládala, nebo jestli to byl přízrak Harolda? Pozoruji temnou chodbu dalších pár sekund, dokud mé nohy nesměřují rovnou do domu, skoro jako bych byla ovládána něčím v mém nitru, které bylo tak statečné (kterým jsem si byla jistá, že by nebylo v případě, protože ho nevlastním a ještě tak maličká věc, která byla statečná, ale no a co). Bez blesku na Nattově mobilu to bylo skoro tak temné, že bylo těžké soustředit se na cokoli, ale nějak se mi podařilo se dostat do vstupní haly. Měsíc trochu osvětloval to místo, avšak jsem si vždycky myslela, že to bylo nemožné, aby zářil tak jasně. Srdce mi bilo v krku a mohla jsem ho jasně slyšet (byla jsem si jistá, že jsem si představovala zvuk mého srdce, ale no a co). Prohlížela jsem si všechno v mém ještě uzavřeném okolí, když jsem uslyšela kroky. Byly rychlé a opatrné a boty se podlahy dotýkaly jemně. Naděje se staly prominentní, že zůstali naživu. Mí kamarádi. Kteří hráli prank. Mohla jsem být jistě rozzlobená, ale taky veselá, že jednoduše jsou pořád se mnou. Tohle všechno byla špatná noční můra. Když kroky byly hlasnější a hlasnější, a když se s nimi spojilo těžké dýchání, hledala jsem tělo, které dělalo tyhle zvuky. To tělo mě možná hledá. Našla jsem ho. Byl to Ansel pomalu běžel ke schodům z pravé větve, vypadal, že se snaží být potichu.

„Ansele," řekla jsem úlevně.

„Šš!" vyštěkl a zakryl mi ústa jeho rukou, když se ke mně přiblížil v polovině vstupní haly.

Byl tak blízko, že jsem to mohla vidět. A vůně a chuť. Jeho bílé triko bylo pokryto červenými stříkanci, krev byla cítit v mých ústech. Začínal třást hlavou, když si všiml, že si to uvědomuji. Jeho oči byly matné a prosící mě, abych byla zticha, když najednou se ozvala hlasitá rána v jednom z horních pater. Ansel zavřel oči, třepal hlavou a schoval to do jeho krku, ale stále mi zakrýval pusu. Jeho oči se znovu vytřeštily. Hledal něco v kalhotách, ale zdálo se, že to nemůže najít - byl ticho, jak plynul čas. Ansel zvedl ukazatel, když mi pomalu pouštěl pusu, ukazoval mi, abych byla zticha a nedělala kravál. Ohnul se, držel můj obličej, jeho dech narážel na mou kůži. Uslyšela jsem kroky v horním podlaží. Přibližovaly se a Anselův dech byl rychlejší.

„Kamera je nahoře někde vedle Natta," zavzlykal mi do ucha. „Najdi ji a pak se schovej. Slib mi, že se odsud dostaneš živá."

Jeho teplé slzy padaly dolů a otíraly se o mé tváře. Mé oči se rozšířily. Co se doopravdy stalo? Akorát mi řekl, abych se odsud dostala živá. Co se dělo, vážně. Vydechla jsem do vzduchu, než další rána byla slyšet; tentokrát byla jasněji blíže než předtím. 

„Ansele," vydechla jsem, hledala jsem jeho oči, aby se setkaly s mými.

Jeho modrá byla pryč. Byla to jen celá kupa strachu a hrůzy, přesto že jsem si nemohla představit, co na hrůzu odkazovalo.

„Rose, udělej to. Nehrála jsi hru," brečel, slzy stékaly po jeho obličeji.

Pokroutila jsem hlavou, zavřela jsem oči na jednu sekundu, pak jsem je znovu otevřela. Přestala jsem dýchat. Ve skutečnosti jsem přestala dýchat a myslím, že se mi taky na moment zastavilo srdce. Bylo to za jeho zády.

„Ansele," vydechla jsem, nechtěla jsem se dále na to dívat. Zavřela jsem oči a začala jsem brečet, mumlala jsem, aby zůstal.

Avšak, moje slova se utopila v hlasitém křiku. Byl to Anselův hlas přede mnou, pronikající skrz mou mysl, skrze moje uši a zapříčiňující skoro mou hypoventilací. Cítila jsem, jak jeho ruce sklouzly dolů po mém těle, dokud nebylo slyšet zvuk udeření s ním o podlahu. Neodvážila jsem se otevřít oči. Jistě jsem nebyla připravena vidět, co se stalo, co jsem viděla dost z toho přízraku akorát před chvíli. Nerozeznala jsem nic, myslím - měla jsem oči moc mokré od slz. Ale viděla jsem to stát za Anselovými zády, takže jsem si jistá, že teď by to mělo stát přede mnou.

„Rose," zazněl jeho sípavý hlas. Cítila jsem jeho ruce tápat po mém kotníku. 

Rychle jsem otevřela oči, ihned jsem se podívala dolů a ne rovně. Viděla jsem Ansela ležícího vedle mých nohou, velké místo zakrývala bílá barva jeho trika, akorát nad pupíkem bylo kompletně červené. Krvácel a látka trika byla roztržená, odhalující kůži břicha.

„Kurva," zamumlala jsem, cítila jsem, že potřebuji zvracet, více, když jsem se podívala na něj dolů.

Jeho oči byly matné, hledaly u mě kontakt.

„Uteč pryč," zašeptal.

Ansel byl mrtvý.

↓↓↓↓↓↓↓↓
Tak tohle byl zaručeně ten nejstrašidelnější díl v histroii mého překládání.:D Skoro, a to doslova, jsem se u toho posrala strachem.:D Musela jsem od toho několikrát odejít, než jsem ten konec přeložila, pořád mě svíralo na srdci.:D Takže jestli to někdo nerozdýchal, autorka je z Německa. ^.^
Pořád si opakuji, proč jako neutekli, možná by to stihli.:D Nebo aspoň Rose. Už jsem si docela Ansela oblíbila, sakra...
Ansel umřel, Hannah asi taky a pravděpodobně i Natt.:D

Tak jak to bude podle vás pokračovat?

Edited