Mirror Game // h.s. (CZECH TRANSLATION)

TWENTY-TWO

Odlišnost. To je vše, co jsem cítil.

Byla jsem zaskočena náhlými emocemi, které mi Harold ukázal, ale tak jsem se nimi cítila dotčená. Nebylo to, jako že by mé srdce roztálo, nezanechalo mě to celou chladnou. Když jsem to zvážila, natáhla jsem ruku, abych se dotkla Harolda, všimla jsem si, že kroutil hlavou. 

„Ne." 

„Samozřejmě." Usmála jsem se nad jeho obvyklým čtením myšlenek. „Ale to lidé obvykle dělají, když jim řekneš, jak se cítíš, víš." 

„Ale já nejsem obvyklý, Rose," nesouhlasil. „A neřekl jsem ti, jak jsem se cítil, to je skutečnost. Upřímně se omlouvám, že se má mysl takhle zvrtla." 

Zírala jsem na něj, cítila jsem, jak mé srdce zabolela jeho slova, všimla jsem si, že jeho oči potemněly.

Harold

Cítil jsem ho ve svém nitru. Můj vztek proti němu, přičemž začínal přebírat kontrolu nad každou mou končetinou, každá má tkáň mu byla odevzdána. Doslova, zatřepal jsem hlavou, snažil jsem se proti němu bojovat. Věděl jsem, že selžu. Musel jsem se dostat pryč od Rosalie - nebo bych jí ublížil. Zase. Když její okouzlující oči spočinuly na mně, pozorující každý můj drobný pohyb, který jsem udělal, znovu jsem si všiml, jak krásná byla, rychle jsem se otočil, mé tělo zmizelo dřív, než jsem si všiml. Našel jsem sám sebe ležet v mém pokoji na koberci, můj dech byl těžký. 

„Běž pryč," vyprskl jsem, držel jsem se za hruď. „VYPADNI!" ječel jsem znovu v případě, že mi poprvé nerozuměl. 

„Ne." Zasmál se. „Rozhodně ne, chlapečku." 

„Neříkej mi tak," opakoval jsem pro sebe, co jsem cítil po milionté. „Kolikrát ti to musím říkat?" 

„Ne tak hrubě, chlapečku." Uchechtnul se uvnitř mé hlavy. „Kolikrát ti to musím říkat, že ti nebudu odpovídat na tvé přání?" 

„Co chceš tentokrát?" 

Připomněl jsem si minulé případy. Když jsem říkal Rose více a více, co se mi stalo, cítil jsem ho uvnitř. Vždycky to dělal. On byl ten, který měl nade mnou kontrolu, byl ten důvod, proč jsem byl populární duch, který strašil na tomhle místě. Byl uvnitř mě, pokaždé byl a já pořád neměl ponětí, jako ho dostat ven. Snažil jsem se spáchat sebevraždu, což by bohužel nefungovalo, když už jsem byl mrtvý předtím. Pokoušel jsem ho nějak vyříznout obrovským nožem, vyříznout si plíce a stáhnout své tělo. Pak jsem se probudil, díval jsem se na to samé, když jsem zemřel. Vysoký, bledý. Nic se nestalo. Bylo to jako bych se nikdy neřízl. 

„No, řekni mi, chlapečku." 

Zatnul jsem čelist nad jeho přezdívkou. Nikdo mě takhle neoslovoval kromě mé sestry. A ona to dělala proto, že věděla, jak ponižující to pro mě bylo. Byla ale chytrá mladá slečna, dokud jsem ji nezavraždil. 

„Neudělal jsem nic špatně," konstatoval jsem. 

„Tak proč jsi opustil tvou malou kočičku, Stylesi?" zněl naštvaněji. „Tohle správný přítel neděla."

„Nejsem její přítel," vyprskl jsem přes zaťaté zuby. 

„Ou, nejsi?" zeptal se sarkasticky. „Jeví se mi to trochu jinak." 

„Co. Chceš?" zopakoval jsem agresivně. 

„Chci ji zabít, jak jsme se shodli, Stylesi," odpověděl. „Slíbil jsi, že to uděláš sám nebo budu muset přiložit své ruce."