Mirror Game // h.s. (CZECH TRANSLATION)

SIXTEEN

Nevěděla jsem, jak dlouho jsme naproti sobě stáli takhle; díval se na mě jako by byl muž z cementu, který se snažil chodit a díval se na mě, jako bych byla ztuhlá nebo něco. Byla jsem dost zasraně vyděšená, alespoň. Snažila jsem se vymyslet nějaký únikový plán z téhle situace, ve které jsem nebyla schopna věštit, co se chystá udělat jako další - nebo kdy dělal něco znovu - ale můj pomalý mozek mě nechtěl nechat.

A najednou; pohnul se.

Nešel blíže v blízkosti mezi našimi těly - jehož bylo hodně ve vchodu chodby, kde kroky vedly do vstupní haly dolů a mně skoro ke konci, kde se utápěla gigantická okna v atmosféře denního světla - jednoduše změnil směr nohou na podlahu, jak to udělali předtím. Jako by se vůbec nikdy nepohnul. Jako by na to zapomněl. Chlape, Harold byl těžký oříšek, vážně.

Pozorovala jsem jeho postavu a směr, kterým se neustále díval dolů na podlahu několik dalších sekund, dokud jeho postava pomalu nezačala mizet - dokud nebyla pryč celá. Dokud se nezdálo, jako by taky nikdy předtím vůbec nebyl. Trapné. Hodně, hodně trapné.

-

Byla jsem zase ve velké hale, kterou jsem se teď rozhodla nazývat mým vlastním pokojem. Místnost, ve které jsem pravděpodobně trávila většinu času, když jsem se někoho náhodou nepokoušela zeptat, aby mě zabil, nebo když jsem byla zaneprázdněna s halucinacemi mého mrtvého ex-přítele znovu se objevujícího a mizícího. Lámající mé srdce.

„Nikdy mi neodpustíš, že jsem ho zabil, že?"

Překvapeně jsem se postavila, když jeho jemný hlas zněl skrze vysoké zdi jeho pokoje. Když se naše pohledy potkaly, všimla jsem si ho opírajícího se těla o dveře. Nevšimla jsem si, že by je otevřel nebo něco. Pro lásku Boží, je strašidelný duch. A duchové neotevírají dveře. Procházejí jimi. Nikdy jsi o tom neslyšela?

Ale teď, můj mozek začal zpracovávat jeho slova. Odpustit Haroldovi? Fakt byl naivní? Suše jsem se zasmála z tak moc idiotské myšlenky.

„Ne," řekla jsem konečně. „A bude lepší, když mě do toho nebudeš nutit."

Ušklíbl se z jeho pozice na konci pokoje. Dva dny uplynuly od našeho setkání na chodbě potom, co jsem strávila noc mezi kusy střepů ze zrcadla, které zapříčinilo kamarádovu smrt, odešel a ani ne v minutě odešel bez mého vybavení si kolem stojícího Harolda v chodbě, dívajícího se jako by byl ztuhlý nebo neschopný pohybu. Jako by byl démonizován něčím. Něčím špatným, předpokládám.

„Co by někdo jako ty dělal?" utahoval si ze mě.

„Co myslíš tím, někdo jako ty?" vypálila jsem. 

„Chci říct, co by ses snažila ty, Rose, udělat?" vysvětlil. „Jsi bezmocně vystavená mně."

Nemohla jsem rozluštit tón jeho hlasu. Ani jsem nezjistila, jestli byl na mě naštvaný nebo jestli ho pobavil pomalý začátek argumentování. Mohl vůbec cítit pobavení? Myslím tím, že byl mrtvý. No a co.

„Nejsem," lhala jsem, protože jsem věděla, že jsem byla.

Pootočil se a zasmál se. 

„Oba to víme, Rose, ty a já."

„Ne," vynesla jsem. „Není ty a já, ani v tomhle směru."

Znovu se snažil zadržet smích.

„Chováš se tak chladně a zároveň klidně, když v tvém nitru umíráš strachem a hrůzou. Jednoduše proto, že jsem s tebou v téhle místnosti."

Vzdala jsem to. Tahal za provázky, protože mohl číst mou mysl, měl všechny ty magické schopnosti mrtvého kluka. Pokrčila jsem rameny a pokusně jsem převrátila očima. Seděla jsem na podlaze u okna, na úplně opačné straně pokoje, zatímco Harold byl opřený o dveře, ale i tak jsem cítila, jak mě chladný vzduch pohlcoval. Musela jsem na něj promluvit. Věděla jsem to. A tak brzy, jak to udělám, tak brzy dostanu svou odpověď.

„Jak dlouho chceš pokračovat ve hraní téhle bizardní hry se mnou?" 

Vzhlédla jsem na něj od podlahy, abych ho viděla jít blíž, zastavil se uprostřed místnosti. Jeho ruce byly spojené za jeho zády. Běžné Haroldovo postavení. Pokrčil rameny.

„O jaké hře mluvíš?" konečně odpověděl.

„Víš přesně, o čem mluvím, tak se přestaň chovat jako kus hovna."

Vypadal úplně mnou zaskočený z nečekaného vyšilování. Dobře, lepší, když se cítil takhle, protože já byla tak zuřivá, jak jsem kdy byla, až tomu bylo těžké uvěřit.

„No, omluv mě, ale rozhodně nejsem..." Najednou se tyčil nade mnou, díval se mi do očí pod jeho obrovskou postavou. „Kus hovna, jak jsi mě ráda nazvala, Rose."

Jeho ledově chladný dech zasahoval mou kůži na obličeji, nechal svraštit můj nos a nechal úplně vyschnout mou pusu. Byl krásný, opravdu byl, ale taky byl absolutní zlo ztělesňující mrtvého kluka, jehož doba žití byla před více než 100 lety.

„Radši si dávej pozor na jazyk, má drahá." Napůl se usmál, takže se mu vytesaly ďolíčky do tváří.

Přikývla jsem pokusně a dost nápadně. Jeho intenzivní zírání do mě zabodával, když mé srdce bilo jen přechodně. Byla jsem vyděšená, že mi ublíží, ale zároveň jsem se těšila, až Harold udělá další krok. Ne jako reálný krok, jako v mém snu, ale další krok, kdy mi něco řekne. Můj sen. Ten moment si našel cestu do mé mysli, kdy se Harold vůbec nepohnul a jen na mě shlížel. To mi připomnělo situaci, která se stala přímo předtím, než jsme se líbali. Pořád jsem byla absolutně v šoku, jaká blbost se mi tu noc zdála.

„Myslíš si, že budeš schopna opustit mě, Rosalie?" jeho hlas konečně promluvil.

Mé řasy se třepotaly pod jeho dechem. Polkla jsem.

„Nepravděpodobné." Pokrčila jsem rameny. Malý smích opustil jeho plné, růžové rty. „Pravda."

Uvolnění ve mně rostlo, že by mě nechal jít. Jeho postava se narovnávala, zatímco jeho pohled byl se mnou intenzivní. Trapné. Řeknu to znovu. Harold byl jistě trapný. No, ty bys pravděpodobně byla taky, kdybys byla mrtvá.

„Tak mi řekni," řekla jsem, když se ke mně otočil zády. „Dáš mi alespoň kartáček nebo čisté oblečení? A jak jsem přišla, nikdy jsem nemusela čůrat, co jsem tady."

Jeho trup se otočil znovu ke mně čelem. 

„Jak se smysl mění?"

Suše jsem se zasmála. 

„Nezměnila jsem názor o snažení se od tebe odejít, pokud je to to, o čem jsi uvažoval."

„Je to tak?" naklonil hlavu ze zábavy.

„Jo." Přikývla jsem viditelně. „No, ale jsem docela negativní k tomuto, takže bych se ráda alespoň převlékla a osprchovala, pokud to není moc."

„Jistě," řekl. „Jestli by ses ráda osprchovala, pak se osprchuješ."

Bylo opravdu tak jednoduché jednat s Haroldem? Jen se ho ptát? Možná je to správný začátek, jak se stát něco jako přátelé, takže můžeš zjistit o něm více informací a konečně rozluštit záhadu, co ho a tenhle dům pronásleduje.

↓↓↓↓↓↓↓↓↓
Jak se vám díl líbil? Jste spokojení? Mám udělat něco jinak?:)

Edited