Mirror Game // h.s. (CZECH TRANSLATION)

TWENTY

Snažila jsem se spočítat dny, ve kterých jsem se žádným způsobem nesetkala s Haroldem. Taky jsem ho neviděla, ani neslyšela nebo si nějak nevšimla jeho přítomnosti. Myslím, že mohl znovu zemřít. Páni, Rose, dneska máš vtipnou náladu. Přestaň. No, skončila jsem u devíti. Ale nejsem si dost jistá, jestli to ve skutečnosti bylo devět dní, teď jsem věděla, že Harold měl schopnost to dělat. Jako, mohl mě znovu oklamat, myslící si, že to bylo devět dní, ale možná to byly tři, čtyři nebo možná dvě nebo jedna hodina.

Poté, co jsem se dostala z vany, usilovala jsem o nalezení něčeho jako ručníku, něco, čím bych si mohla vysušit vlasy a tělo. Pak jsem taky dokázala najít cestu zpátky do pokoje, v podstatě jsem si zvykla tam teď bydlet. A posadila jsem se na podlahu doprostřed pokoje a zírala jsem do dveří dost dlouhou dobu. A to je, jak jsem v určitém okamžiku usnula. Tu a tam, můj vnitřní hlas - hlas zrcadlové Rose - mluvil ke mně a říkal mi, abych vypadla a podívala se po Haroldovi, ale nesouhlasila jsem, radši bych odmítla.

A jak jsem řekla předtím, skončila jsem u počítání devíti dnů a nocí, když se konečně znovu objevil. Seděla jsem u okna, zírala jsem ven, pozorovala jsem zahradu a stromy. Vítr byl dnes silný, odvál jejich větve a zbytek nechal spolu s větrem. Byl to docela sentimentální pohled, všímající si, jak se příroda měnila na další období, lidé dole žili jejich životy - když jsi chycena uvnitř, nucena to všechno sledovat, jak to jde. A najednou jsem slyšela pohnout se kliku u dveří, následovanou kroky. Ani jsem se neobtěžovala otočit.

„Rosalie," řekl Haroldův nízký hlas. „Co je s tebou? Necítíš se dobře?"

Všimla jsem si starosti v jeho hlase. To mě přimělo se otočit. Jeho ruce byly spojeny za jeho zády - hádám, že některé věci se nikdy nemění - a jeho pohled byl absolutně pevný, udržoval můj bez mrknutí. Ještě byl tak daleko, aby si všiml něčeho jiného.

Pomalu jsem pokroutila hlavou.

„Ne, je mi fajn."

„Jsi si jistá?" naklonil trochu hlavu.

„Jo, absolutně." Přikývla jsem. „Proč se ptáš?"

Byl to jeho typický úsměv, skoro úsměv s vyceněnými zuby, s ďolíčky, tvořícími se v jeho tvářích přímo vedle jeho koutků úst.

„No, abych byl upřímný." Vycenil zuby. „Zajímalo mě, proč jsi neodešla z pokoje několik dní."

„Ou," vydechla jsem. „Kolik přesně?"

„Tvá domněnka?"

„Asi osm nebo devět." Pokrčila jsem rameny, nejsem nadšená z naší obvykle konverzace.

„Ve skutečnosti čtyři." Usmál se nad jeho vlastním druhem vtipu. Páni, není super, Harolde, není super.

„Není super?" zeptal se více vážně, pořád potěšeně.

Suše jsem se zasmála, věnovala jsem se znovu přírodě venku.

„Ne. Není vůbec super."

„Tak mi řekni," řekl Harold. „Proč ses nesnažila odejít nebo utéct? Ztratila jsi naději nebo něco?"

Musela jsem se na něj znovu podívat, pokroutila jsem trochu hlavou.

„Byla jsem unavená," řekla jsem. „Docela zatraceně unavená."

„Vidím tě proklínat." Napůl se usmál.

„Je to tak..."

„Jo." Přikývl Harold. „Vždycky proklínáš v tvých myšlenkách."

Falešně jsem se usmála. 

„Ah, jo, zase jsem začala zapomínat."

„Nabídl jsem ti to napsat na čelo."

„Pamatuji si," řekla jsem, „Ale ne, díky. Radši bych odmítla."

„V pohodě."

Pak bylo všude ticho. Bylo to, jako by vítr nedělal rámus, že bouchal do okna fasády panství, bylo to, jako by elektřina v lampách nedělala žádné zvuky. Bylo prostě ticho. Ani Harold se neopovažoval něco říct. Bylo to skoro trapné, vidět náznak rozpaků v jeho výraze. Doslova jsem se nad tím musela usmát. Ne, že bych se smála nad ním pro jeho němotu v situaci, když to ke mně přišlo, aby to ke mně mluvilo, spíše mi to přišlo roztomilé. A to mi dělalo radost. Hodně. Ale na chvíli jsem si myslela, že to bylo v pořádku. Chci říct, věděl, že jsem ho nazvala krásným, takže není nic moc ztratit.

„Rozkošné, huh?" zasmál se Harold a šel blíže. „No, to je pro mě novinka."

„Jo, předpokládám." Přikývla jsem pobaveně. „Lidé tě nazývají děsivým nebo strašidelným, ale pravděpodobně ne roztomilým."

Stál naproti mně, opíral se ramenem a polovinou zad o stěnu. Zíral ven stejně jako já předtím, než vešel. Mohla jsem vidět přírodu v jeho očích, odrážela se v nich. Automaticky jsem zkoumala jeho obličej. Jeho rty byly srdcovité, plné a růžové. Vlastně vypadal jako opravdu dobrý líbač a byla jsem si vědoma toho, že mohl číst mé myšlenky. Jeho obličej byl spíše úzký, kompletně zakrytý pod jeho vybledlou kůží. Měl opravdu dobrou kůži, i když to skoro vypadalo, že používal akné krémy nebo něco. Lol, ne, Rose, ne. Ne teď. Na jeho krásu se můžeš zeptat podstatně jindy. Jenom to nekaž.

„Byl jsi osamělý?" vyletělo to ze mě.

V ten moment se jeho oči odtrhly od kontaktu s venkem, aby se podíval na mě, do mých očí. Připravovala jsem se na ten praštěný úsměv na jeho rtech, ale nestalo se.

„Bylo by plýtvání časem povídat ti o tom být osamělý," vyprsknul, jeho hlas byl překvapivě klidný.

Ani jsem mentálně neustoupila jako obvykle, jen jsem na něj dále koukala.

„Proč?"

Jeho výraz se změnil na zmatený, jako by nečekal mou odpověď. Pokrčil rameny.

„Protože jsi nikdy nebyla opuštěná, takže bys to stejně nepochopila."

„No, jsme kámoši kolem 3000 let, máš absolutní moc odsuzovat tvého vězně," řekla jsem, převrátila jsem oči, abych se dívala znovu na stromy venku.

Tohle mě naštvalo, protože nemohl vědět o mně, zdali jsem byla osamělá nebo ne. Prostě nemohl. A dělat to, ačkoliv neměl žádnou zkurvenou stopu, aby vyzvedl mou špatnou náladu. Chci říct, možná jsem k němu byla mrcha, možná jsem ho špatně soudila. A teď, snažila jsem se s ním bavit. A snažím se s ním bavit potom, co mi udělal a držel mě uvnitř domu - to byl absolutní zázrak.

„Nepotřebuji tvou lítost, jestli je to to, cos myslela," řekl a napodobil mě.

Harold se opřel lokty o parapet, pozoroval stromy a ptáky a co ne. Bylo tak větrno.

„Nechtěla jsem se do tebe vcítit, dobře? Jenom jsem se snažila o normální konverzaci."

Můj hlas nevykazoval žádné emoce.

„Proč bys se mnou chtěla normální konverzaci?" zeptal se Harold.

„Možná bych se ráda dozvěděla více o Haroldu Stylesovi, duchovi strašícím okolo jeho starého domu."

„Opravdu?"

Koutkem oka jsem si všimla, jak se jeho hlava otočila čelem ke mně. Ano, Rose, pokračuj! Přikývla jsem.

„Jistě."

↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓
Po jakých X letech jsem tady s novým dílem:DD
Nó, tak co říkáte na Harolda?:)
Mimo to, máte už všechny dárky nebo je někdo shání na poslední chvíli jako já?:')

Edited