Mirror Game // h.s. (CZECH TRANSLATION)

TWENTY-SIX

Budeš v pořádku.

Budeš v pořádku.

Budeš v pořádku.

Ne, nebudu. Nebudu v pořádku. Nejsem v pořádku. Nikdy znovu nebudu v pořádku. Cítila jsem bolest. Celé tělo mě bolelo. Poslalo mi to zachvění po páteři až k lýtkům. Bolelo to v mém malém prstě, hluboko uvnitř mého žaludku, bolelo to v mé hlavě. Slyšela jsem krev v uších, svědila mě hlava. Připadalo mi to, jako by se mi celý žaludek třásl, ani nebyla zima. Chci říct, byla mi zima, ne venku. Necítila jsem se nepohodlně, chlad byl příjemný. Jako Haroldův. Pokaždé, co se přiblížil, jeho ledová aura byla více a více ohromující, jako, v dobrém slova smyslu. Byla jsem potěšena z tohohle určitého pocitu, přiblížil se ke mně.

Můj dech byl těžký, rychlý. Má hruď klesala a zvedala se v pravidelném rytmu, bylo to jako, jako by něco bylo špatně. Nikdy předtím jsem to takhle necítila.

„Rosalie." To byl mámin jemný hlas. Byla tam.

„Rosie," zopakovala.

„Rose." Ansel. Ansel!

„Rose."

„Rose."

„Rose."

Bože, bolela mě hlava. Několik hlasů znělo od jedné strany ke druhé, ozvěna tiše doznívala. Snažila jsem se držet mé spánky, zoufale jsem jim nějak chtěla říct, že jsem nebyla schopná natáhnout ruce. Nemohla jsem se přirozeně hýbat.

„Bude to v pořádku."

To byla Hannah. Byla mrtvá? Nebo živá? Zavraždil ji Harold? Doufejme, že se měla dobře. Možná že se zotavila, třeba byla jediná, co utekla z panství té noci. Připadalo mi to, jako by měsíce utekly od té noci, pátek 13, září 2013. Promiňte, sobota 14. září, bylo po půlnoci. Najednou se to nezdálo tak špatné. Chci říct, jistě, je to hrozné a strašné, mí přátelé a nejpravděpodobněji já, jsme byli zavražděni přízrakem, začalo mi to být trochu lhostejné. Pro Kristovy rány, co jsem to, sakra, říkala? Myslela, pardon. V duchu jsem se usmála, když jsem představila, že mi Harold znovu četl mysl. Vždycky jsem byla tak rozzuřená, potom, co mi to musel znovu připomenout.

„Tady Harry."

To byl on! To byl Harold, mluvil ke mně. Co s tím teď budeš dělat, Rosalie? Nevěděla jsem. Všechno, co jsem ve skutečnosti věděla, bylo, jak jsem měla chuť po poznání, co se mi teď dělo. Když celé mé tělo bylo znecitlivělé, když má mysl bublala myšlenkami. Když jsem opravdu toužila po Haroldovi.

„Harry," opravil mě. „Je to v pořádku, Rosie."

Oh, jak moc jsem si přála, abych s ním mohla mluvit. Bylo to únavné, tenhle pocit, který jsem měla sem tam po té noci, co se všechno stalo. Ten typ otupělého třasu, který se mi škrábal nahoru a dolů po těle, byla jediná věc, co jsem mohla cítit. Měla jsem tolik otázek, chtěla jsem se zeptat Harryho a byla jsem tak unavená z toho, že jsem nevěděla, jak to udělám.

„Víš to, Rose," řekl, lehce se pravděpodobně usmívající. „Tímhle způsobe. Přesně tímhle způsobem."

Mé myšlenky. Mluvil o mých myšlenkách, o mé mysli.

„Právě teď, jsem uvnitř tvé mysli, Rose." Zasmál se.

Uhm, cože? Jistě, že byl. Tohle bylo fantastické, upřímně. Co jiného spíš, než duch, který mohl nebo nemusel klesnout za přáním, co jste si přáli, aby byl uvnitř vaší mysli, když jste necítili nic, kromě otupělosti.