Mirror Game // h.s. (CZECH TRANSLATION)

FOURTEEN

Uběhlo několik chvil a nepříjemné ticho mezi Haroldem a mnou bylo prolomeno. Rychle jsem na něj pohlédla. Stál tam, opíral se o futra s rukama založenými na hrudi. Bílé triko na něm vypadalo příliš velké. To mě přinutilo se zamyslet. V tu chvíli jsem byla zvědavá, jak zemřel, jak se stal duchem a jak ho to změnilo. Chci říct, ne jako člověka nebo povahu, více jeho tělo, jako fyzickou strukturu, jeho kůži a jeho svaly. Pro lásku Boží, Rose, co je to s tebou. Pokoušela jsem se to smíchat. Věděla jsem to sama, byla jsem absolutně šílená.

„Neměla bys být tady." Všiml si Harold, držel mé zápěstí a táhl mě skrz dav. „Proč nejsi ve svém pokoji?"

Byla jsem šokována. V jednu chvíli jsem s ním byla schopná mluvit jako s kamarádem nebo jsem si to alespoň nalhávala, že byl, a v druhé se choval, jako bych byla nános špíny nebo jeho děvka nebo něco. Nenáviděla jsem ho. Neuvěřitelné. Opravdu, opravdu jsem ho nenáviděla.

„Nesahej na mě!" zaječela jsem, když zavřel dveře. Chodba byla chladná, ještě to okno tak obrovské jako tam. Odtlačila jsem ho. Výraz překrýval jeho obličej.

Přistoupil blíže, trhla jsem sebou. Jeho trup se tyčil přese mě. Mohla jsem ho cítit, byla jsem opravdu blízko jeho hrudi. Byla jsem vyděšená, nebyl to ten stejný strach jako předtím. Bylo to trapné. Jako kdyby ho někdo znovu táhl do reality, nechal mě a otočil se, ukazující mi jeho záda. Viděla jsem ho masírovat si spánky.

„Půjdeš znovu nahoru," to je vše, co řekl. „Příště tě budu muset zavřít do suterénu."

Běžela jsem tak rychle, jak jsem mohla. Co se, kurva, dělo s tímhle klukem? Věřila jsem, že byl schizofrenik nebo měl nějakou psychickou nemoc.

V jednu chvíli je nejmilejší kluk, baví se se mnou dny nebo týdny nebo cokoli, v další chvíli je chladný a odměřený, jako by mohl prolomit jeho skořápku a v momentě se stát brutálním monstrem, které jsem se učila poznávat. Zamkla jsem se v pokoji, budila jsem se pokaždé, co jsem usnula. Vůně, světlo, toho vzhledu. To mě nutilo chtít se zabít.

„Zkusila jsem to," zašeptala jsem v naději odpovědi mého zrcadlového odrazu.

„Já vím," odpovědělo to o několik okamžiků později. „Je tvrdý oříšek."

„To je všechno, co tě napadá? Tvrdý oříšek? Nemůžeš mi říct, že sis neuvědomila, že je něco špatně s jeho osobností. Něco ohromného. Možná je nemocný. Možná je schizofrenik," téměř jsem zaječela.

Zlost ve mně rostla. Měla jsem odejít dřív, všechen ten zármutek a bolest z posledních dnů.

„Hm...," řeklo to. „Zatímco jsi byla pryč, našla jsem něco, co ti znovu zvedne tvou zkurvenou náladu."

„Ou, vážně?" můj hlas opravdu nezněl nějak vzrušeně, protože jsem opravdu vůbec nebyla.

„Jo. Dolů po chodbě, poslední dveře na pravé straně," řeklo to. „Možná pohled dovnitř by nám pomohl."

Přikývla jsem. Nemohla jsem najít nic, co nám teď pomůže, ale alespoň jsem se snažila přijmout pomoc. Mou vlastní pomoc, duh. Možná to nebyl Harold ze schizofrenie. Možná jsem to byla já. Ale to bylo v pořádku. Stejně jsem byla sama, takže mé já bylo jediná společnost.

„Běž se podívat v noci. Ne teď. Pochopitelně. Pořád je naštvaný, myslím."

Znovu jsem přikývla. Nebyla jsem si jistá, jestli mě můj zrcadlový odraz mohl vidět, když já ho nemohla vidět. Jen jsem to slyšela. Bylo to trapné slyšet sama sebe. Nikdy jsem si nemyslela, že můj hlas zněl takhle. Nevadí.

-

Všude byla tma. Nevěděla jsem, kolik bylo hodin, předpokládala jsem, že byla půl noc. Čas mezi teď a časem, kdy se znovu dostanu dovnitř, po té věci, co se stala se mnou a Haroldem, spala jsem, zírala jsem do stěny, dívala jsem se ven z okna a co ne. Všechny ty věci, co děláš, když se nudíš. Takže jsem se postavila z podlahy, přešla jsem ke dveřím, otevřela jsem je a uvědomila jsem si, že celá chodba byla tmavá. Doslova celá tmavá. Ani žádné světlo. Dokonce jsem neviděla ruku přímo před obličejem. Opravdu, opravdu jsem si přála slabé světlo kamery nebo magickou schopnost ducha vidět cokoli.

„Ne znovu," vydechla jsem tiše, když jsem pomalu šla směrem, kterým jsem měla jít.

„Proč jsem to vždycky já?" stěžovala jsem si. Mluvení sama se sebou. Páni. 

„Vždycky to jsem já, oběť pro všechny hovna."

Dorazila jsem na konec chodby. Mé ruce tápaly po klice na dveřích. Konečně jsem ji našla, zatlačila jsem dolů a dveře se houpavě otevřely. Bylo tam světlo vznášející se přes okna. Odhalily pohled na město. Snažila jsem se tak moc nebrečet, když jsem viděla všechno tam dole. Mé oči objevily zaschlou krev na podlaze, rozbité okno a střepy všude na podlaze. A - mobil. Nattův mobil. Klekla jsem si k němu, držela jsem ho v rukách. Baterie byla stejně vybitá, ale alespoň jsem ho měla. Našla jsem ho. A mohla jsem to ochránit životem a vším, co jsem měla, pokud by Harold přišel mi ho sebrat. To zní blbě, vím, ale je to všechno, pozůstatek, který patřil jednomu z mých nejbližších kamarádů. A jestli vyjdu z tohohle domu, použila bych ten mobil, prohlížela bych si nahrávky a donutila bych policii, aby zbořila tenhle dům a Harolda s ním. Seděla jsem na podlaze, držela jsem mobil, zírala jsem ven z okna a nemohla jsem uvěřit, co mi to život dělal.

↓↓↓↓↓↓↓↓

Souhlasím s tím, že je schizorfenik, co vy? :D Co myslíte, že bude dál? Zjistí Harold, že Rosalie našla ten vybitý mobil? :)

Edited