Mirror Game // h.s. (CZECH TRANSLATION)

TEN

Suck it and see, you never know
Sit next to me before I go
Jigsaw women with horro movie shoes
Be cruel to me 'cause I'm a fool for you

„Jsem pro tebe blázen, huh?"

Bylo to pro mě nové slyšet něco jiného než píseň znovu a znovu. Znělo to podobně, co jsem vždycky slýchávala, když jsem s někým mluvila. Znělo to jako já.

„Duh, to je ono, idiote."

Předtím, než jsem to věděla, dvě ruce mě chytly a vytáhly nahoru. Stála jsem v osvětleném kruhu, zdálo se to jako světlomet. Všechno kolem mě bylo tmavé, a když jsem se prudce otočila, dívala jsem se do zrcadla.

Co jsem viděla, byl můj odraz. Zíralo to na mě, zíralo to zpátky do mých očí.

Beze mě by se to vlastně nedělo, můj odraz začal šeptat. Začal šeptat onu melodii, jakou jsem slyšela znovu a znovu v posledních několika minutách nebo hodinách. Byla jsem si jistá, že jsem ztratila veškerý pojem o čase od doby, co jsem spala.

„To je opravdu skvělá písnička, máš pravdu," řekl můj odraz.

Přikývla jsem.

„Jsem zmatená," odpověděla jsem.

„Proč jsi zmatená?" mé druhé já se mě zeptalo.

„Nevím," řekla jsem. „Je tady tolik otázek."

„Dobře, zeptej se na ně, jestli chceš odpověď."

Předtím, než jsem začala, odraz znovu začal šeptat a posadil se na podlahu se zkříženýma nohama. Kývl na mě, abych udělala to stejné, tak jsem udělala, ještě pořád jsem přemýšlela o své otázce.

„Jsem mrtvá?" zeptala jsem se.

Zasmálo se to. „Ne."

„Ale-."

„Ale... Není pozdě." Přerušil mě můj odraz.

„Slyšela jsi někdy o sedmi minutách?" zeptal se.

Kroutila jsem hlavou.

„No, věří se v to, že když zemřeš, tvůj mozek pracuje a uvažuje dalších sedm minut, než se přes to konečně dostaneš nebo opravdu zemřeš," řekla jsem sobě. „Ale v těch jistých sedmi minutách si prožiješ celý tvůj život. Zdá se to jako sen a protože ve snech se čas pocitově protáhne. Takže v tomhle případě žiješ celý tvůj život, ale nikdy nebudeš mít schopnost vědět, jestli je to život nebo jestli to je těch sedm minut před smrtí. Sedm minut mozek nechá aktivitu uvnitř, můžeš být zmatená."

„Chceš říct."

„Ne, nechci. Nechci říct, že jsi před prožitím nebo jsi to už prožila. Ale chci říct to-."

„Chci další odpověď." Přerušila jsem to.

Bála jsem se, co mi to řekne. Bála jsem se, že nebudu schopna se dostat zpátky do mého života a bála jsem se, že mě Harold straší.

„Uvědomuješ si, kdo jsem? A že se ptám sama sebe na otázky? Což tím pádem znamená, že já jsem ty, odpovídám jen na věci, které už víš nebo jsi je možná zapomněla."

„Když zemřu? Přejdu tohle? Budu schopná utéct od Harolda? A co mi udělal?"

Otázky ve mně proudily jako voda, ale bylo mi nabídnuto dostat odpovědi, tak jsem tady.

„Je to na tobě, kdy zemřeš; je to na tobě, jestli se přes tohle dostaneš; je to na době, jestli budeš schopná utéct od Harolda a jestli si to myslíš; ne, není to na tobě, co ti udělal. Ztratila jsi vědomí, když jsi ve stejnou chvíli ztratila krev. Když jsi spadla na podlahu.  Ah! Víš, co?"

Postavilo se to a natáhlo to ke mně ruku. Nemohla jsem uvěřit, že ruka mého odrazu prošla zrcadlem, věřím, že byl pohlcen vevnitř. Chytil mou a než jsem se nadála, byla jsem uvnitř zrcadla.

„Jak je to-."

„Stejně půjdeš do pekla, tak bys možná taky mohla porušit nějaká pravidla."

Když jsme procházeli skrz tmu, začala jsem být trochu nedůvěřivá. Nesnášela jsem tmu, takže říkat si to s mým já a můj odraz s mou rukou, aby mě dostal do cíle, nevěděla jsem více, než že jsem šílená.

„Jsme tady," řekla po chvíli, když jsme se pomalu přiblížily ke světlu.

To teplé světlo mi bylo známé. Bylo přírodní, vycházelo z okna, ne z lampy. Viděla jsem sebe a viděla jsem Harolda. Viděla jsem nás hovořit a viděla jsem, jak se otočil pryč.

„Bylo to divné, víš," prolomila jsem to krátké ticho, když jsem si pomalu všimla.

Můj zrcadlový odraz se ke mně otočil čelem. Byli jsme stejné výšky a naše obličejové struktury byly stejné, ale to bylo pravděpodobně proto, že ta, co zírala, jsem byla já, přestože to byla mentální představa.

„Jsem tady se sebou, mým zrcadlovým já a mým minulým já. Myslím si, že je to životní zážitek, že?" zasmála jsem přes sarkasmus.

Vlastně cokoli jiného mi bylo vtipné. Děsilo a mátlo mě to.

„Ššš, poslouchej."

Ukázalo mé zrcadlové já na mé minulé já.

Sledovala jsem, jak jsem byla otočena k Haroldovým zádům.

„Ale dovol mi ti dát radu, Harolde. Řeknu ti jednu věc; nejsi super a jsi tak studený, jak můžeš být. Jsi mrtvý. Zemřel jsi dříve než před 100 lety. Nemůžeš vědět, jak teenageři dnes mluví v tom věku, ve kterým jsi zemřel, protože jsi nikdy neopustil tenhle dům , kromě toho, když jsi někoho zabil a odnesl jejich těla do lesa, abys je zakopal na místě, kde by je nikdo nehledal. Jsi nechutný. A nutíš mě chtít spáchat sebevraždu."

Byla jsem v šoku z mých vlastních slov.

Musela jsem být nalitá nebo utopená v bolesti nebo strachu. Nikdy bych neřekla něco takového.

Sledovala jsem, jak se Harold otočil a šlo to rychle. Rosalie ustoupila pár kroků, dívala jsem se vyděšeně a najednou se Harold zahryznul do mé ruky a já křičela, chtěla jsem křičet i teď, ale nemohla jsem.

„Dobře, co je to, řekni-."

„Ššš! Teď se dívej, co dělá."

Převrátila jsem oči a všimla jsem si, jak jsem se třásla, ale sledovala jsem se padat na podlahu a krev vytékat z mé ruky a zápěstí, když se pode mnou dělala kaluž, najednou Harold klopýtnul dozadu. Spadl na podlahu a klouzal pryč od mého těla, které vypadalo jako mrtvé, vypadal vyděšeně.

„Co dělá?" ptala jsem se zmateně.

„Je pohoršen tím, co udělal. Neudělal to on."

Pozorovala jsem Harolda, jak se natočil na podlaze, a viděla jsem, jak se díval na mé tělo. Viděla jsem, že se neopovažoval přejít, aby se podíval, cokoli bylo v něm, bylo hotovo. Bylo tam více krve a on brečel. Vzlykal, ale nemohla jsem to slyšet.

↓↓↓↓↓↓↓↓
Končím, skončila jsem... Tohle prostě nejde, jak to mám překládat, když si to takhle zahrává s mou myslí?
No, každopádně obdivuji všechny ty, kteří přežili to, že díl nebyl v sobotu, jak měl být, ani v neděli, jak neměl být, ale je až dneska.:) Díky, zlatíčka.:3 Až budu chtít psa, pořídím si jednoho ze svých čtenářů, vyjde to nastejno a možná i levněji.:D
No, já teda nevím, co si já sama mám o tomhle myslet... Měli byste mi zvednout náladu svými úžasnými komentáři, potřebuji hodně energie na další díl a na celé září.
Jste moji miláčkové. :*
Jsem asi někde něco snědla. Nevím, jestli se smát nebo brečet, to je dilema... Jinak se ještě dneska budu snažit přeložit The Sexton House.
Zatím.:)

P.S. 23.5.2020: Proč jsem si chtěla místo psa pořídit svého čtenáře? Panebože, nikdy bych to neudělala! xD

Edited