Mirror Game // h.s. (CZECH TRANSLATION)

TWENTY-NINE

„Dobře."

Harry najednou chytil lem mého spodního prádla a zůstal tak na okamžik, než zvedl pohled od toho, co dělaly jeho ruce, ke mně. Jeho obočí se zvedlo, ptal se na povolení. Rychle jsem přikývla a nasála jsem nějaký vzduch, když ležérně stáhl poslední kousek látky, která oddělovala Harryho od mé nahoty. A pak jenom na to zíral. Můžeš říct „to"? Chci říct, to znělo divně, že? Oh, Ježíši, Rose, přestaň.

„Dobře," vydechl Harry.

Pokroutil hlavou a navázal se mnou oční kontakt, přičemž jeho tělo vytvořilo prostor. A pak si obkročmo sedl na můj bok a chvíli mě líbal. A to jsem věděla, že mě líbal tak těžce proto, že mě chtěl nějak rozptýlit od toho, co se jeho ruce chystaly dělat. Jeho roztřesené prsty kreslily cestu dolů po mém břichu a na chvíli zaváhal. Pak tam byl a zasténala jsem do jeho pusy, když špička jeho ukazováčku obkroužila mé nejcitlivější místo. Má reakce ho přiměla se usmát.

„Ano, Rose, ano."

Harry

No, je to pro mě trochu ztrapňující přiznat – ale nemyslel jsem si, že jsem byl někdy ve svém celém životě takhle vzrušený, ohledně toho, že jsem nebyl živý v ten moment, kdy jsem rozkročil Rosein klín a vnikl jsem do ní špičkou ukazováčku.

Možná ten efekt, který jsem na ni měl, možná ta reakce, kterou jsem způsobil, možná možnost ji něco udělat, mě tak moc vzrušovala. Pokračoval bych v dělání mé věci, líbající její úžasně jemné rty, toužebně si přející více z jejího roztřeseného hlasu, který sténal do mé pusy, když jsem ji oslaboval více a více.

Cítil jsem se tak živý a to bylo tak ironické. Jak by mohl někdo jako já být naživu? Ani adrenalin neměl schopnost to udělat několik posledních let. Byla to její přítomnost, byla to všeobecně Rosalie? Možná ona byla ta, kterou jsem hledal tak dlouho. Možná oba byla ta jedna, která mě zachrání, dostane mě ven ode mě, od démona, číhajícího pod povrchem. Nikdy jsem jí nechtěl ublížit, ani ji zvláště zabít. Teď byla mrtvá. Teď jsem byl schopný ji cítit. Teď jsem byl schopný udělat jí ty všechny malé věci, které jsem jí nemohl dělat, když byla pořád naživu, jeden dýchající člověk, jeden společně s tisíci dalších.

Stylesi, kurva, soustřeď se na NI. Dobře, dobře, dobře. To byla ta chvíle, kterou jsem chtěl objevit celý svůj život, ne v době, kdy jsem byl mrtvější než smrt. Ale alespoň Rosalie byla mrtvá taky, tudíž nic horšího se nemohlo stát, dobře?

Odtáhl jsem mé rty. Její oči byly nejrozšířenější, jaké jsem je kdy viděl. Byla krásná, taky vyděšená, zdráhavá něco říct nebo udělat.

„Co se děje?" zeptal jsem se.

Odpověděla s pokroucením hlavy, které bylo tak malé a tak krátké, že jsem ho skoro nebyl schopný zastihnout.

„Jsi si jistá?" zeptal jsem se.

„Ano," zašeptala.

„Opravdu?"

„Opravdu, opravdu."

Věnovala mi malý úsměv. Byl falešný. Proč by se falešně usmívala, nebyla šťastná? Doufal jsem, že byla trochu vzrušená, aby se soustředila na slova, moje jako její. Odtáhl jsem prst od jejího citlivého místečka.

„Co se děje?" zeptala se tentokrát Rosalie.

Taky jsem jí věnoval pokroucení hlavy.

„Nechceš to dělat, že?"