Mirror Game // h.s. (CZECH TRANSLATION)

SEVENTEEN

Ani ne o moment později, Harold si mě přitáhnul prsty omotanými kolem mého zápěstí. Měl dlouhé prsty, všimla jsem si toho, když jsem se podívala dolů. Byla jsem úplně ohromena. Bylo to jako by mě někdo strčil do ledničky nebo tak něco. Chladný vzduch zaplavoval mé tělo a ledově chladné chvění běhalo po mé páteři. Snažila jsem se uniknout od jeho doteku, když se Harold otočil. Jeho zelené oči se zavrtávaly do mých. Vypadl zaskočeně.

„Co?" zeptal se. Nemohla jsem rozluštit tón jeho hlasu. Možná to byl strach, ale spíše zmatení.

„Jsi studený," téměř jsem zašeptala, když jsem si prsty masírovala studenou kůži, které se dotýkal.

Myslela jsem, že pokroutí hlavou, ale odešel z pokoje, pokyvující na mě, abych ho následovala. Tak jsem šla. Chodby byly tmavé. Neuvědomovala jsem si, že slunce už zmizelo. Skončili jsme u vstupu do obrovské koupelny. Naproti stěně, ve které byly dveře, se prostíralo velké okno, odhalovalo pohled na město, horizont. Uprostřed místnosti stála antická vana. Po levé straně vany byly další dveře vedoucí do další místnosti, napravo, proti zdi stálo velké zrcadlo, zatímco mramorové umyvadlo viselo vedle něho. Tapety vypadaly taky anticky, skoro esteticky. Podlaha byla dřevěná, tmavá, staré prkna.

Poté, co mé oči několikrát procestovaly celou místnost, skončila jsem zíráním na zrcadlo. Samozřejmě, že bych o tom přemýšlela dřív, ale pořád jsem si neuvědomovala, jak mě tady Harold byl schopný držet, když přesně věděl, že mí vlastní kamarádi hráli tu hru. Možná bych se ho měla zeptat. Možná bych se měla pokusit ho přimět, aby mi řekl, jak se to stalo. Ale pak se mi v hlavě objevil děda. Vždycky mi říkal, abych se neptala na něco, na co jsem nechtěla odpověď. Chtěla jsem spíše přesné odpovědi o smrtích mých přátel než jen vědět, že byli zavražděni? Od mrtvého kluka, který stál vedle mě každou chvíli?

„Řekni mi," naléhala jsem nízkým hlasem, nedovolila jsem si se na něj podívat.

„Řekni mi co?"

„Jak zemřeli," řekla jsem, ohlížející se. Jeho obličej byl oddělen na světlou a temnou stranu. Možná to bylo ono, jak jeho existence fungovala? Temná a světlá strana? Možná ho něco uvnitř kontrolovalo. 

„Jak jsi zabil mé kamarády."

„Myslíš, jak narušili můj pokus žít poklidnou smrtí."

Polkla jsem. Harold měl pravdu. Mí kamarádi ho opravdu narušili. A to je známé, že je nebezpečné narušovat klid mrtvých. Nechtěla jsem tomu věřit. Nechtěla jsem se postavit skutečnosti, že zemřeli. I když to bylo před nějakou dobu.

„Řekni mi všechno," řekla jsem, kroutící hlavou. „Chci to slyšet. Kdy se to stalo, jak jsi to udělal. Všechno."

Harold zavřel oči. Vydechl. 

„Nemusím."

„Vlastně, musíš. Dlužíš mi to."

„Proč?" hleděl na mě v nevíře, jasné zmatení.

„Protože mě tady držíš proti všem mým vůlím a oni byli prakticky jediní kamarádi, které jsem měla," vysvětlila jsem, snažila jsem se kontrolovat svůj vztek. „Taky celý den čteš mou mysl, takže víš, jak se cítím o celé téhle věci."

Pomalu si masíroval spánky. 

„Posaď se," vyžadoval, pokyvující k vaně.

Myslela jsem si, že bylo lepší poslechnout. Posadila jsem se na okraj mramorové vany.

„Je to tři týdny zpátky," řekl tiše Harold. Jen jsem se snažila soustředit na jeho hlas, a co to mi říká, ne na to, co cítím uvnitř.