Elita ✔️(2)

Kapitola 38-co když je zajali?

Další dva dny jsem si nechávala poslat všechna jídla do komnaty, abych se vyhnula Kriss. Do Hodovní síně jsem sešla až ve středu večer. Myslela jsem si, že už se před ní nebudu cítit tak divně. Jenže jsem se mýlila. V tichosti jsme se na sebe usmály, ale promluvit jsem na ni nedokázala. Skoro jsem si přála sedět na druhé straně místnosti mezi Celestou a Elise. Jenom skoro.

Než se začal podávat moučník, vběhla do síně Silvia, jak nejrychleji jí to vysoké podpatky dovolily. Jen krátce se uklonila a hnala se rovnou ke královně. Pak jí něco zašeptala do ucha.

Královna zalapala po dechu a vyrazila i se Silvií ven. Nás nechaly o samotě.

„Tušíte někdo, co se děje?" zvolala Celesta nezvykle ustaraně.

„Snad nejsou ranění!" polekala se Elise.

„To ne," vydechla Kriss a položila si hlavu na stůl.

„O nic nejde, Kriss. Dej si koláč," navrhla jí Natalie.

Já jsem nebyla schopná slova. Bála jsem se jen pomyslet na to, co královnin úprk může znamenat.

„Co když je zajali?" uvažovala nahlas Kriss.

„To by lidi z Nové Asie asi neudělali," namítla Elise, ale bylo poznat, že je rozrušená. Zajímalo by mě, jestli měla starosti jen o Louisovo bezpečí, nebo i o to, že jakákoli agresivita ze strany jejího lidu by ji připravila o šanci na vítězství.

„Co když se zřítilo jejich letadlo?" nadhodila Celesta tiše.

Překvapilo mě, když jsem v jejích očích našla nefalšovaný strach.

Najednou jsme všechny zmlkly.

Co když je Lou mrtvý?

Zakrátko se do síně vrátila královna Johannah se Silvií v patách. Nedočkavě jsme na ni hleděly. A nesmírně se nám ulevilo, protože celá zářila štěstím.

„Dobré zprávy, dámy. Král a princ se vrátí ještě dnes!" zapěla.

Natalie zatleskala a Kriss i já jsme se zároveň opřely do židlí. Ani jsem si neuvědomila, v jak velkém napětí jsem během těch minut čekání byla.

Silvia dodala: „Jelikož za sebou mají dost náročné dny, nebudeme jejich návrat nijak oslavovat. Možná je tu budeme mít až pozdě v noci. Záleží, kdy z Nové Asie odletí."

"Děkuji, Silvio," řekla královna trpělivě. Vždyť to nebylo tak důležité. „Omluvte mě, dámy, ale mám práci. Vychutnejte si dezert a přeji vám krásný večer," pronesla a pospíšila si zpět do chodby, přičemž se zdálo, že se vůbec nedotýká podlahy.

Hned po ní místnost opustila i Kriss. Možná chtěla Louisovi napsat přáníčko na uvítanou.

V rychlosti jsem dojedla a vrátila se do poschodí. Jak jsem se blížila ke své komnatě, v dálce přede mnou se mihl blonďatý pramen pod bílým čepcem a rozevlátá černá sukně. Jakási komorná utíkala ke schodišti na druhé straně chodby. Lucy. A zdálo se, že pláče. Snažila se zmizet co nejnenápadněji, takže jsem na ni radši nezavolala. Když jsem zahnula za roh, uviděla jsem u sebe doširoka otevřené dveře. Chodbou se tak rozléhaly hlasy Vali a Mery, které se dohadovaly uvnitř mé komnaty.

„... proč jsi na ni pořád tak přísná," vyčítala Mery své starší kolegyni.

„A co jsem jí podle tebe měla říct? Že může mít všechno, o čem sní?" vyštěkla na ni Vali.

"Ano! Co by ti to udělalo, kdybys ji někdy trochu povzbudila?"

O co tady jde? Má to snad co do činění s tím, jak se k sobě poslední dobou chovají odtažitě?