Elita ✔️(2)

Kapitola 18-Zayn je můj domov

Prala jsem se a křičela celou cestu do paláce. Jelikož mě strážci drželi velmi pevně, bylo mi jasné, že budu samá modřina, ale na tom mi nezáleželo. Musela jsem bojovat.

„Kde má komnatu?" houkl jeden z nich na služebnou, která právě scházela po schodech. Neznala jsem ji, ale ona očividně znala mě. Dovedla strážce až k mým dveřím. Slyšela jsem, jak moje komorné protestují, aby se mnou strážci nezacházeli tak hrubě.

„Uklidněte se, slečno. Takhle se nesmíte chovat," zabručel jeden ze strážců a nato mě hodili na postel.

„Vypadněte odsud!" zaječela jsem.

Komorné, všechny tři v slzách, se seběhly ke mně. Mery se okamžitě vrhla na špínu na mých šatech, ale já jsem ji plácla přes ruce.

Věděly to. Věděly a nevarovaly mě.

„To platí i pro vás!" vykřikla jsem. „Všechny ven! HNED!"

Při mých slovech přede mnou uskočily. Sotva se Lucyina drobná postava roztřásla, zalitovala jsem toho. Ale chtěla jsem být sama.

„Moc nás to mrzí, slečno," řekla Vali, přitom popoháněla své dvě pomocnice ven. Věděly, jak jsem si s Marlee byla blízká. Marlee...

„Běžte," zašeptala jsem a zabořila obličej do polštáře.

Když dveře konečně zaklaply, skopla jsem botu, která mi zůstala, a zalezla jsem si pod peřinu. Hromada nepatrných detailů mi najednou začala dávat smysl. Tohle bylo tedy to tajemství, které se mi Marlee bála svěřit. Louise nemilovala, takže by z paláce nejradši odešla, jenže se nechtěla rozloučit s Carterem, a proto zůstávala.

Teprve tehdy mi došlo, proč někdy setrvávala na určitých místech a proč často upírala oči ke dveřím. To kvůli Carterovi, který tam zrovna stál. V době návštěvy krále a královny ze Swendway odmítala odejít ze slunce... Carter. A když jsem do něj narazila cestou na toalety, čekal tam na ni. Vždycky se nenápadně zdržovali blízko sebe. Sem tam se možná dokázali i políbit, zatímco vyčkávali na chvíli, kdy budou moct být skutečně spolu.

Musela ho nesmírně milovat, pokud byla tak neopatrná a tolik riskovala.

Jak se to mohlo stát? Zdálo se mi to nemožné. Věděla jsem, že se takový prohřešek trestá, ale nemohla jsem uvěřit, že to potkalo Marlee – a ta byla najednou pryč... Nechápala jsem to.

Stáhl se mi žaludek. Mohla jsem to být klidně já. Kdybychom si se Zaynem nedávali dost pozor, kdyby noc předtím někdo zaslechl, jak spolu mluvíme na tanečním parketu, mohli jsme to být my.

Uvidím Marlee ještě někdy? Kam ji pošlou? Jak to bude s jejími rodiči? Netušila jsem, do jaké kasty Carter patřil dřív, než z něj vojna udělala Druhého, ale odhadovala jsem to na Sedmou. Být Sedmým nebyla žádná sláva, ale bylo to mnohem lepší než být Osmým.

Nevěřila jsem, že Marlee je Osmá. To nemůže být pravda.

Bude vůbec schopná opět používat ruce? Jak dlouho trvá, než se taková poranění zahojí? A co Carter? Bude moct zase normálně chodit?

Na jeho místě mohl být Zayn.

Na místě Marlee jsem mohla být já.

Bylo mi hrozně.

Ačkoli to zní krutě, ulevilo se mi, že jsem to nebyla já. Ovšem vina, kterou jsem za ten pocit úlevy cítila, mě tížila natolik, že jsem skoro nemohla dýchat. Jsem špatný člověk, špatná kamarádka. Strašně jsem se styděla. Mohla jsem jen brečet.