Do Selekce vstoupilo 35 dívek. Nyní jich je již jen šest, ale soutěž o srdce prince Louise je tvrdší než kdykoli předtím. A k tomu všemu se Elen nemůže rozhodnout, po kom vlastně touží. Je to Louis, s kterým by mohla žít jako v pohádce? Nebo Zayn, j...
Tu noc jsem toho moc nenaspala. Jednak jsem se do postele dostala opravdu hodně pozdě a navíc jsem byla příliš nadšená. Ležela jsem přitisknutá k Luisovi, jehož teplo mě konejšilo. Věděla jsem, že mi bude zase strašně chybět, ale utěšovala mě představa, že jednou budu v paláci žít s ním.
Byla jsem zvědavá, kdo další den asi odejde. Nevyzvídala jsem, protože mi to nepřipadalo slušné, ale tipovala jsem Natalii. Marlee a Kriss byly oblíbené u veřejnosti (mnohem víc než já) a Celesta s Elise měly konexe. Mně patřilo Louisovo srdce, a Natalie tím pádem neměla moc co nabídnout.
Bylo mi jí líto, protože jsem proti ní neměla nic osobního. Byla bych radši, kdyby ze soutěže vypadla Celesta. Možná ji Louis pošle domů, když uvidí, jak moc ji nemám ráda. Řekl přece, že chce, abych se tu cítila dobře.
Při vzpomínce na všechno, co mi v noci řekl, jsem si povzdychla. Nikdy bych nevěřila, že se to může stát. Jak jsem se já, Elena Signerová, bezvýznamná Pátá, mohla zamilovat do Louise Tomlinsona, Prvního? Do prince? Vždyť poslední dva roky jsem se připravovala na budoucnost mezi Šestými.
Píchlo mě u srdce. Jak tohle vysvětlím Zaynovi? Jak mu mám říct, že Louis si vybral mě a já chci být s ním? Bude mě nenávidět? Z té myšlenky mi bylo do breku. Rozhodně jsem nechtěla přijít o Zaynovo přátelství. To nikdy.
Když ke mně ráno vešly komorné, jako obvykle nezaklepaly. Vždycky mě nechávaly odpočívat co nejdéle a po večírku jakbysmet. Ovšem místo toho, aby začaly chystat mou ranní toaletu, přivedly Darcy, mou malou sestřičku.
Překulila jsem se na bok a uviděla Vali a Lucy s vakem na oděvy. Že by nové šaty?
„Slečno Darcy," šeptala Mery, „dnes se chystá něco důležitého. Musíte jít hned za rodiči."
„Něco důležitého?" podivila jsem se. „Co se děje?"
Mery pohlédla na Vali a já jsem ji napodobila. Hlavní komorná zavrtěla hlavou a nic víc mi k tomu neřekly.
Sice mě to zmátlo, ale s nadějí jsem slezla z postele. Než odešla zase zpět za mámou a za tátou, pevně jsem ji objala.
Sotva z komnaty zmizela, otočila jsem se ke komorným.
„Teď mi to říct můžete?" zeptala jsem se Vali. Znovu jen zavrtěla hlavou. Naštvaně jsem zafuněla. „A co když vám to nařídím?"
Podívala se na mě s velmi vážným výrazem v očích. „Dnes máme příkazy shora. Budete si muset počkat."
Stála jsem ve dveřích do koupelny a sledovala je. Lucy plnila vanu hrstmi okvětních lístků růží a třásly se jí přitom ruce. Mery zamračeně řadila před zrcadlo šminky a sponky do vlasů. Jenže Lucy se často třásla bezdůvodně a Mery se mračila, kdykoli se soustředila. Vyděsila mě spíš Vali.
Obvykle byla dost klidná, a to i v kritických situacích, ovšem najednou vypadala ztracená a utrápená starostmi. Neustále se zastavovala a otírala si čelo, jako by se chtěla zbavit úzkosti ve svém obličeji.
Dívala jsem se, jak z vaku na oděvy vytahuje moje šaty. Byly úplně jednoduché a... černé. Zůstala jsem na ně zírat, protože jsem věděla, že můžou znamenat jen jediné. Rozbrečela jsem se dřív, než jsem se dozvěděla, pro koho vlastně truchlím.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
