Do Selekce vstoupilo 35 dívek. Nyní jich je již jen šest, ale soutěž o srdce prince Louise je tvrdší než kdykoli předtím. A k tomu všemu se Elen nemůže rozhodnout, po kom vlastně touží. Je to Louis, s kterým by mohla žít jako v pohádce? Nebo Zayn, j...
Bylo ticho. Chvíli jsem ležela bez hnutí a naslouchala zvuku Louisova dechu. Bylo stále vzácnější přistihnout ho skutečně klidného a spokojeného, takže jsem si ten moment užívala a byla vděčná za to, že právě se mnou o samotě vypadá nejšťastnější.
Od té doby, kdy se počet dívek v Selekci zúžil na šest, byl Louis nervózní víc, než když nás do paláce přišlo všech třicet pět. Nejspíš si myslel, že bude mít pro svůj výběr mnohem více času. A ačkoli to připouštím jen nerada, už tehdy jsem věděla, že si to přál hlavně kvůli mně.
Princ Louis, následník českého trůnu, byl do mě zamilovaný. Týden předtím mi řekl, že pokud mu jednoduše povím, že k němu cítím totéž, co on ke mně, a nic mi v lásce k němu nebrání, celou soutěž bez prodlení ukončí. Občas jsem si vážně pohrávala s myšlenkou, jaké by to asi bylo, kdybych byla jeho jediná.
Ovšem věc se měla tak, že Louis skutečně můj. Ucházelo se o něj dalších pět dívek. I s nimi chodil na schůzky, také jim šeptal něžnosti a já jsem nevěděla, jak se s tím mám vyrovnat. Navíc kdybych řekla Louisovi ano, musela bych říct ano i koruně, což byla skutečnost, kterou jsem se snažila nevnímat. Už jen proto, že jsem neměla představu o tom, co by to pro mě znamenalo. A samozřejmě tu byl Zayn. Technicky to už sice nebyl můj přítel (rozešel se se mnou ještě před vylosováním mého jména do Selekce), jenže sotva se zjevil v paláci jako jeden ze strážců, všechny city, kterých jsem se snažila zbavit, znovu zaplavily moje srdce. Zayn byl moje první láska, a jakmile jsem se na něj podívala... byla jsem jeho.
Louis netušil, že je Zayn v paláci, nicméně věděl, že existuje někdo, na koho se pokouším zapomenout, a laskavě mi nechával čas, abych se dala dohromady. Mezitím hledal mezi ostatními soutěžícími tu, se kterou by mohl být šťastný v případě, že bych ho nikdy nemohla milovat.
Vtom pohnul hlavou a nadechl se těsně nad linií mých vlasů. Zamyslela jsem se, jaké by to asi bylo, kdybych ho prostě milovala. „Víš, kdy naposledy jsem se díval na hvězdy?" nadhodil. Přitulila jsem se k němu na dece blíž ve snaze zahřát se v chladné noci. „To netuším." „Před pár lety jsem měl učitele astronomie. Když hvězdy pozoruješ zblízka, poznáš, že mají vlastně různé barvy." „Počkat, to znamená, že naposledy ses na ně díval, protože jsi je studoval? A co takhle pro zábavu?" Uchechtl se. „Zábava. Tu bych musel vmáčknout někam mezi porady o rozpočtu a schůze Výboru pro infrastrukturu. A nezapomínejme na vojenské strategie, které mi mimochodem vůbec nejdou."
„A co ti ještě nejde?" zeptala jsem se a dlaní mu přejela po naškrobené košili. Můj dotek Louise povzbudil a rukou, kterou mě objímal kolem ramen, mi začal na kůži kreslit kroužky.
„Proč to chceš vědět?" podivil se s hranou ironií.
„Protože o tobě pořád skoro nic nevím. A protože vždycky vypadáš dokonale. Ráda bych měla důkaz, že to tak není."
Zvedl se na loktu a upřeně se mi zahleděl do tváře. „Ty přece víš, že nejsem dokonalý."
„Ale blížíš se tomu," namítla jsem. Nenápadně jsme se dotkli jeden druhého. Koleny, rukama, prsty.
Potřásl hlavou a pousmál se. „Tak dobře. Neumím plánovat války. Nemám na to vůbec talent. A řekl bych, že bych byl příšerný i jako kuchař.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Nikdy jsem to nezkusil, takže..."
„Nikdy?"
„Možná sis všimla toho houfu lidí, co tě cpou až po krk cukrovinkami. Čirou náhodou se starají i o mou stravu."
Zahihňala jsem se. Doma jsem pomáhala v kuchyni s přípravou prakticky každého jídla. „Dál," dožadovala jsem se. „Co dál ti nejde?"
Přitáhl si mě k sobě a modré oči mu zajiskřily tajemstvím. „Nedávno jsem něco zjistil..."
„Povídej."
„Vyšlo najevo, že mi vůbec nejde být bez tebe. To je vážný problém."
Usmála jsem se. „A snažíš se pořádně?"
Naoko se zamyslel. „No, vlastně ne. A nečekej, že s tím začnu."
Tiše jsme se rozesmáli, jeden druhému v náručí. V podobných chvílích jsem si docela snadno dokázala představit, že takhle zůstaneme po zbytek života.
Zakřupání suchého listí a trávy nám oznámilo, že se k nám někdo blíží. Přestože naše schůzka nebyla tajná, bylo mi trochu trapně a rychle jsem se posadila. Louis mě napodobil těsně předtím, než k nám zpoza živého plotu vyšel strážce.
„Vaše Výsosti," promluvil a přitom se uklonil. „Nezlobte se, že vyrušuji, pane, ale skutečně není moudré zůstávat tu dlouho takhle v noci. Rebelové by mohli..."
„Rozumím," povzdychl si Louis. „Hned budeme uvnitř."
*745 slov
Zase vás zdravím✌🏻, tentokrát po delší době. Dneska jsem si našla chvíli času a napsala jsem dvě kapitoly💪, takže tady máte jednu a druhá bude příští týden. Neslibuji, že budu teď vydávat, ale budu se o to snažit🤫. Mám v plánu změnit trochu moje psaní. Nechci už jen měnit jména atd., ale chci i něco vymýšlet sama, takže mi bude trvat než zase něco napíšu😂. Budu moc ráda za zpětnou vazbu🙈. Užíjte si kapitolu. mám vás ráda😘.
