Elita ✔️(2)

Kapitola 43-prezentace

Když se mě Silvia zeptala, co budu k prezentaci potřebovat, požádala jsem ji o stoleček na několik knih a o stojan na plakát, který jsem nakreslila. Obzvlášť ten ji potěšil. Z celé Elity jsem jako jediná měla skutečné zkušenosti s výtvarným uměním.

Celé hodiny jsem strávila psaním kartiček, abych ve svém proslovu na nic nezapomněla, strkala jsem záložky do knih, které jsem chtěla použít jako zdroj, a před zrcadlem jsem si opakovala části, které mě nejvíc znervózňovaly. Snažila jsem se na to, co jsem se chystala udělat, příliš nemyslet. Jinak jsem se vždycky celá roztřásla.

Vali jsem poprosila o šaty, v kterých bych vypadala nevinně, nad čímž se zamračeně podivila.

„Copak vás jindy oblékáme do vyzývavého spodního prádla?" pronesla uštěpačně.

Uchechtla jsem se. „Tak jsem to nemyslela. Vždyť víš, že se mi líbí všechny šaty, které pro mě šijete. Chtěla bych jen vypadat... andělsky."

Sama pro sebe se usmála. „Myslím, že na něco přijdeme."

Komorné musely pracovat jako šílené, protože jsem celý pátek ani jednu z nich neviděla. Hodinu před Zprávami ke mně vtrhly i s šaty. Ty byly bílé, vzdušné a lehoučké, ozdobené jedním dlouhým pruhem zelenomodrého tylu obíhajícím pravou stranu. K zemi splývaly jako obláček a empírový živůtek jim dodával na cudnosti a grácii. Připadala jsem si v nich nádherně. Ze všech šatů, které mi komorné zatím ušily, byly tyhle moje nejoblíbenější. Měla jsem radost, protože to měly být pravděpodobně moje poslední.

Nebylo lehké udržet svůj plán v tajnosti, ale zvládla jsem to. Když se mě ostatní dívky vyptávaly, jednoduše jsem je pokaždé odbyla s tím, že jde o překvapení. Dívaly se na mě nedůvěřivě, ale na tom mi nezáleželo. Komorné jsem požádala, aby se nedotýkaly ničeho na mém stole a nesnažily se ho uklízet. Poslechly mě a nechaly moje poznámky obrácené deskami nahoru.

Nikdo nic netušil.

Jedině Zaynovi jsem o tom toužila říct, ale nakonec jsem si to zakázala. Na jednu stranu jsem se bála, že by mi to mohl rozmluvit, na druhou jsem měla strach, že by mohl být až příliš nadšený.

Zatímco mě komorné zkrášlovaly, upírala jsem oči do zrcadla s vědomím, že jsem v tom úplně sama. A tak to bylo nejlepší, jelikož jsem svými činy nechtěla nikoho (své komorné, ostatní dívky a hlavně Zayna) dostat do potíží.

Zbývalo jen urovnat poslední záležitosti.

„Vali, Mery, můžete mi dojít pro čaj, prosím?"

Vyměnily si překvapené pohledy. „Obě?" podivila se Mery.

„Ano, prosím."

Zatvářily se podezřívavě, ale společně se uklonily a odešly. Když zmizely, otočila jsem se na Lucy.

„Posaď se ke mně," vyzvala jsem ji a stáhla ji na polstrovanou lavici, na které jsem seděla. Poslechla mě a já jsem se jí jednoduše zeptala: „Jsi šťastná?"

„Slečno?"

„Poslední dobou mi připadáš posmutnělá. Jsi v pořádku?"

Sklonila hlavu. „To je to tolik vidět?"

„Trochu," připustila jsem, objala ji jednou rukou kolem ramen a přitáhla si ji blíž. S povzdychem si položila hlavu na mé rameno. Potěšilo mě, že alespoň na chvíli zapomíná na neviditelné hranice mezi námi.

„Toužila jste někdy po něčem, co jste nemohla mít?"

Uchechtla jsem se. „Lucy, než jsem přišla sem, byla jsem Pátá. Existovalo tolik věcí, které jsem nemohla mít, že se nedaly ani spočítat."