Elita ✔️(2)

Kapitola 33-podruhé je to lepší

„Počkej. Naše postel? To spíte spolu?"

Usmála se. „Předevčírem jsme se vzali. Ráno před trestem jsem Louisovi řekla, že miluju Cartera a chci si vzít jen jeho. Omluvila jsem se taky za to, že jsem mu ublížila. Samozřejmě mu to nevadilo. Předevčírem za mnou přišel s tím, že v paláci je jakási velká událost, a jestli se chceme vzít, je k tomu ta správná chvíle."

__________________________
V duchu jsem se vrátila o dva dny zpátky k návštěvě z Německé federace. Všichni ze služebnictva byli zaneprázdnění. Buď pomáhali na recepci pro Němky, nebo na přípravách pro Italky.

„Obřad řídil Louis. Nevím, jestli ještě někdy uvidím své rodiče, ale čím dál se ode mě drží, tím líp pro ně."

Poznala jsem, že při těch slovech trpí, ale její uvažování jsem chápala. Pokud by se ze mě stala Osmá, pro mou rodinu by bylo nejlepší, kdybych z jejich životů zmizela. Nějakou dobu by to trvalo, ale nakonec by na mě lidé zapomněli a mí rodiče by se z toho vzpamatovali.

Aby zahnala smutné myšlenky, mávla levou rukou a v tom okamžiku jsem si všimla, že má prsteníček omotaný tenkým provázkem. Byl to balicí motouzek s jednoduchým uzlem, ale znamenal jediné: Jsem zadaná.

„Brzy mu budu asi muset říct o nový. Tenhle už se třepí. A až Carter začne pracovat ve stájích, nejspíš mu budu muset vázat nový každý den." Pobaveně pokrčila rameny. „Ne že by mi to vadilo."

Na mysl mi vyskočila další otázka, která mohla vypadat neslušně, ale věděla jsem, že s mámou nebo s Kennou bych o podobných věcech mluvit nedokázala. „Takže vy už jste, no... víš co?"

Chvíli nechápala a pak se zničehonic rozesmála. „Aha! Ano, už ano."

Obě jsme se zahihňaly.

„A jaké to je?"

„Upřímně? Poprvé trochu nepříjemné, ale podruhé to bylo lepší."

„Hm." Nevěděla jsem, co jiného na to mám říct.

„No jo."

Nastala krátká pomlka.

„Bez tebe jsem vážně hrozně osamělá. Chybíš mi." Otočila jsem jí kroužkem ze špagátku na prstu.

„Taky mi chybíš. Třeba se sem k tobě občas vloupu, až budeš princezna."

Ušklíbla jsem se. „To se asi nestane."

„Jak to myslíš?" podivila se a obličej jí náhle zvážněl. „Jsi přece pořád jeho oblíbenkyně, nebo ne?" Pokrčila jsem rameny.

„Co se stalo?" Zněla doopravdy ustaraně a já jsem nechtěla připustit, že krize s Louisem začala kvůli ní. Nemohla za to.

„Tak různě."

„Eleno, co se děje?"

Povzdychla jsem si. „Po tvém trestu jsem se na Louise naštvala. Trvalo mi, než jsem pochopila, že by to nedopustil, kdyby to mohl nějak ovlivnit."

Marlee přitakala. „On se snažil, Elen. A když se mu to nepovedlo, udělal všechno pro to, aby nám pomohl. Nesmíš se na něj zlobit."

„Už se na něj nezlobím, ale nejsem si jistá, jestli chci být princezna. Nevím, jestli bych to zvládla jako on. Navíc v jednom časopise byla anketa... ukázala mi ji Celesta. Lidi mě nemají rádi, Marlee. Jsem na úplném konci. Možná nemám, co je k tomu zapotřebí. Neměli mě vůbec vybírat. Připadá mi, jako bych padala.