Elita ✔️(2)

Kapitola 8-jde o tebe!

„Pamatuješ, co jsme četli o Halloweenu?"

„Pamatuji. Jé, ten deník jsem ještě nedočetla. Ale dobře jsem ho schovala," přísahala jsem.
„V pořádku. Nikdo se po něm neshání. Teď k tomu, co mě napadlo. Všechny knihy uváděly, že spadal na říjen, že ano?" „Ano," odpověděla jsem jen tak mimochodem.
„Teď máme říjen. Co kdybychom si udělali halloweenskou párty?"
_______________________________
Prudce jsem se na něj otočila. „Vážně? Louii! Vystřelila jsem k němu a rychle ho obejmula, protože jsem byla z nápadu nadšená. Koukla jsem mu do očí, pak na rty a zase do očí. Pochopil to a velice něžně mě políbil. Musela jsem se usmát. V tyhle chvilky jsem měla jasno, ale stačilo jen vidět Zayna a byla jsem opět ztracena ve svých myšlenkách. Napadla mě teď jen jedna otázka.

„A můžeme vůbec něco takového pořádat?"

„Líbilo by se ti to?"

„A jak!"

„Všem dívkám by se mohly nechat ušít kostýmy a strážci, co nebudou ve službě, by se mohli zúčastnit jako tanečníci, aby žádná z vás nemusela stát v koutě a čekat, až si se mnou bude moct zatančit. Během příštího týdne nebo dvou bychom si mohli dát pár lekcí tance. Říkala jsi, že přes den nemáte skoro co dělat. A cukrátka! Necháme si přivézt ty nejlepší bonbony. A ty, má drahá, budeš na konci oslavy přecpaná k prasknutí. Z parketu tě budeme muset odkutálet."

Fascinovaně jsem na něj zírala.

„A celé zemi oznámíme, aby taky oslavovala. Ať se děti převléknou do masek a chodí si od domu k domu pro koledu jako kdysi.

Tvá sestra bude jistě nadšená, co myslíš?"

„Samozřejmě že bude! Všichni budou nadšení!"

Na okamžik se odmlčel a našpulil přitom zadumaně rty. „Co bys řekla tomu, kdyby přijela na oslavu sem do paláce?"

Zůstala jsem naprosto ohromená. „Cože?"

„Podle pravidel soutěže se předpokládá, že se seznámím s rodiči Elity. Mohli bychom je nechat přijet i se sourozenci a využít k tomu slavnostní příležitosti..."

Přestal mluvit, protože jsem se mu vřítila do náručí. Představa, že bych se mohla vidět s Darcy a rodiči, mě nadchla tak, že jsem se nedokázala udržet. Louis mě objal kolem pasu a pohlédl mi do očí. I ty jeho radostně zářily. Jak je možné, že tenhle člověk (od kterého jsem původně očekávala, že bude mým protikladem) vždycky dokáže najít způsob, jak mě co nejvíc potěšit?

„Myslíš to vážně? Opravdu můžou přijet?"

„Jistě," odvětil. „Už se těším, až je poznám. Do soutěže to patří. Navíc si myslím, že vám všem udělá dobře, když se s rodinami zase uvidíte."

Když se mi konečně povedlo zaplašit slzy, zašeptala jsem: „Děkuji."

„No, rádo se stalo... Já vím, jak moc ti na nich záleží."

„Záleží."

Pousmál se. „Je mi jasné, že bys pro ně udělala cokoli. Vždyť v Selekci jsi zůstala kvůli nim."

Odtáhla jsem se, abych se mu podívala do očí. Nebyla v nich žádná kritika, jen překvapení z mého prudkého pohybu. Nemohla jsem to ale jen tak přejít. Musela jsem být naprosto upřímná.

„Louii, zčásti jsem zůstala kvůli nim, ze začátku to tak bylo, ale oni nejsou důvodem, pro který jsem tady teď. To přece víš, že ano? Jsem tady, protože..."