Elita ✔️(2)

Kapitola 48-jsem ubohý romantik

Chvíli jsme jen mlčky seděli. Přemýšlela jsem o tom, jak by náš svět asi vypadal zničený. Královské rodiny bychom se nezbavili (vyloučit ji jen tak by asi nešlo), ale snad bychom mohli leccos změnit. Úřady by se přestaly dědit a zástupci by se mohli volit.

A kasty... ty bych nejradši smetla z povrchu zemského.

——————————————————

„Mohla bys mi něco oplatit?" nadhodil Louis.

„Jak to myslíš?"

„No, dneska v noci jsem se ti svěřil se spoustou věcí, které je pro mě velice těžké přiznat. Myslíš, že bys mi oplátkou mohla odpovědět na jednu otázku?"

Tvářil se tak upřímně, že jsem mu to nemohla odepřít. Doufala jsem jen, že toho nebudu litovat. Louis ke mně byl opravdu čestnější, než jsem si zasluhovala.

„Jistě. Zeptej se mě na cokoli."

Nahlas polkl. „Milovala jsi mě někdy?"

Díval se mi do očí a mě napadlo, jestli v nich vidí všechny city, se kterými jsem se prala, protože jsem ho považovala za někoho jiného, než ve skutečnosti byl, a které jsem se nikdy neodvážila pojmenovat. Sklonila jsem hlavu.

„Když jsem si myslela, že zodpovídáš za Marleein trest, zlomilo mě to. Nejvíc mě bolelo pomyšlení, že bys mohl být opravdu tak krutý člověk. Když mluvíš o Kriss nebo když si vzpomenu, jak ses líbal s Celestou... žárlím tak, že skoro nemůžu dýchat. A když jsme spolu mluvili o Halloweenu, snila jsem o naší společné budoucnosti. A byla jsem vážně šťastná. Kdyby ses mě tehdy zeptal, odpověděla bych ti ano." Ta poslední slova jsem jen slabě zašeptala. Bylo těžké o nich jen přemýšlet, natož mluvit.

„Nikdy se mi moc nelíbilo, když jsi chodil na schůzky s jinými. A nevěděla jsem, co si mám počít s tím, že jsi princ. Přestože jsi mi toho dnes v noci řekl tolik, myslím, že se mi nikdy úplně neodhalíš..."

„Tímhle vším chceš říct, že..."

Přikývla jsem. Nedokázala jsem to vyslovit nahlas. Kdybych to udělala, jak bych pak mohla odejít?

„Děkuju," zašeptal. „Teď aspoň vím, že v jeden krátký okamžik jsme ty a já cítili totéž."

V očích mě zaštípaly slzy. Louis mi nikdy doopravdy neřekl, že mě miluje, a ani teď to neudělal, ale jeho slova se tomu velice blížila.

„Byla jsem tak hloupá," řekla jsem s přerývaným dechem. Ze všech sil jsem bojovala proti slzám, ale nakonec jsem prohrála. „Dovolila jsem, aby můj strach z koruny zastínil moje city k tobě. Přesvědčila jsem se, že mi na tobě ve skutečnosti nezáleží. Dokola jsem si opakovala, že jsi mi lhal a podvedl mě, že mi dostatečně nedůvěřuješ a že ti na mně nesejde. Uvěřila jsem, že pro tebe nejsem důležitá."

Upřeně jsem se zahleděla do jeho pohledné tváře. „Stačí jeden pohled na tvá záda a je jasné, že bys pro mě udělal cokoli. A já jsem na to kašlala. Kašlala jsem na to..."

Lou otevřel svou náruč a já jsem mu do ní padla. V tichosti mě objal a jednou rukou mi prohrábl vlasy. Kéž bych mohla všechno předtím zrušit a nechat si jen tenhle okamžik, tuhle krátkou vteřinu, kdy oba víme, jak moc pro sebe znamenáme.

„Prosím neplač, miláčku. Kdybych mohl, ušetřil bych tě slz až do konce tvého života."

Když jsem promluvila, tiše jsem lapala po dechu. „Už tě nikdy neuvidím. Je to moje chyba."

Přitiskl si mě blíž. „Není, měl jsem být otevřenější."

„Já jsem měla mít víc trpělivosti."