Elita ✔️(2)

Kapitola 35-bylo to zvláštní

„Chci, abys věděla, že všechno..."

„Louisi!" vyštěkl král. Louis otočil hlavu a čekal na jeho instrukce. „Musíme jít."
________________________

Princ přikývl. „Na shledanou, Elen," pronesl tiše a přitáhl si mou ruku ke svým rtům. Jak to udělal, všiml si ručně udělaného náramku na mém zápěstí. Zmateně si ho prohlédl a teprve pak mi ruku něžně políbil.

Při tom polibku jemném jako pírko jsem se ve vzpomínkách vrátila snad o tisíc let zpátky. Takhle mi ruku políbil i mou první noc v paláci, když jsem na něj křičela. I přesto mě tehdy ze Selekce nevyloučil.

Ostatní dívky při jejich odchodu upíraly oči na krále a na Louise, ale já jsem sledovala královnu. Vypadala strašně zesláble. Kolikrát budou její manžel a jediné dítě vystaveni nebezpečí, než se královna Johhanah zhroutí?

Když se dveře za její rodinou zavřely, několikrát zamrkala, zhluboka se nadechla a napřímila se.

„Omluvte mě, dámy, ale kvůli téhle nenadálé novině mě čeká spousta práce. Bude nejlepší, když teď půjdu do své komnaty, abych se mohla soustředit." Dělala, co mohla, aby se udržela na nohách. „Co kdybych vám nechala přinést oběd sem, abyste se mohly najíst v klidu? Později se uvidíme na večeři." Souhlasily jsme.

„Výborně," řekla a zamířila k východu. O její síle nebylo pochyb. Vyrostla v chudém městě v chudé provincii, a než ji vybrali do Selekce, pracovala v továrně. A když se pak zničehonic stala královnou, zažila několik potratů, než se jí podařilo mít alespoň jedno dítě. Do své komnaty jistě došla s hlavou vztyčenou, jak si žádala její pozice, ovšem jakmile byla sama, určitě plakala.

Po královnině odchodu odešla i Celesta. Rozhodla jsem se, že také nezůstanu. Měla jsem chuť být sama a přemýšlet.

Nemohla jsem dostat z hlavy Kriss. Jak se to stalo, že se s Louisem tak najednou sblížili? Vždyť princ mi ještě nedávno sliboval společnou budoucnost. O Halloweenu o ni přece nemohl mít skutečný zájem, pokud mi říkal takové důvěrnosti. Muselo k tomu dojít později.

Den uběhl rychle a hned po večeři jsem se za pomoci komorných začala chystat do postele. Z celodenních úvah mě vytrhla jedna věta.

„Víte, slečno, koho jsme tu dneska ráno našly?" nadhodila Anne, zatímco mi rozčesávala vlasy.

„Koho?"

„Praporčíka Malika."

Ztuhla jsem, ale jen na zlomek vteřiny. „Opravdu?" podivila jsem se a přitom upírala oči na svůj vlastní odraz v zrcadle.

„Ano," potvrdila Lucy. „Prý dělal obhlídku vaší komnaty. Něco kvůli bezpečnosti." Tvářila se trochu pochybovačně.

„Bylo to zvláštní," řekla Vali se stejným výrazem jako Lucy.

„Byl v civilu, a ne v uniformě. Mimo službu by pracovat neměl." „Nejspíš ho ta práce baví," plácla jsem.

„Určitě," pronesla Lucy skoro obdivně. „Nikdy mu nic neujde. Je to velmi schopný voják."

„To je pravda," souhlasila Mary. „Ne všichni muži, které sem pošlou, se pro tu práci opravdu hodí."

„A v civilu mu to vážně sluší. Většina strážců vypadá bez uniformy hrozně," poznamenala Lucy.

Mary se zahihňala, celá rudá, a dokonce ani Vali nedokázala potlačit smích. Už dlouho nevypadaly tak uvolněně. Drbat o strážcích by mohlo být v jiný den, v jinou chvíli zábavné, ale ne dnes. Někde tady musí být schovaný vzkaz od Zayna! Nejradši bych se ohlédla po skleněné nádobce na nočním stolku, ale netroufla jsem si.

Než komorné odešly, připadalo mi to jako celá věčnost. Celou tu dobu jsem se nutila do klidu a po jejich odchodu jsem trpělivě počkala ještě pár minut, abych si byla jistá, že se nevrátí. Pak jsem konečně přeběhla k posteli a popadla nádobku do dlaní. Jak jsem předpokládala, čekal v ní na mě lístek.

LOUIS JEPRYČ. TO MĚNÍ VŠECHNO.

*576 slov
Jedna kratší tentokrát.
-H💛