Elita ✔️(2)

Kapitola 29-deník

Byla pondělní noc. Nebo úterní ráno. Bylo tak pozdě, že se to nedalo určit.

Kriss a já jsme celý den pracovaly, hledaly vhodné látky, nutily komorníky, aby je rozvěšovaly, domlouvaly se na šatech a špercích, vybíraly porcelán, načrtávaly jídelníček a poslouchaly lektora jazyků, který nás učil pár italských frází v naději, že se nám některá bude hodit. Měla jsem výhodu, že jsem uměla španělsky, a jelikož jsou si ty dva jazyky podobné, učení mi šlo rychleji. Kriss ovšem díky své píli nezůstávala nijak pozadu.

Přestože jsem byla vyčerpaná, v hlavě mi neustále zněla Louisova slova.

Co se mezi ním a Kriss stalo? Jak to, že jsou si zničehonic tak blízcí? Má mě to vůbec zajímat?

Jenže tak jsem to s Louisem prostě měla.

Ať jsem se od něj snažila odpoutat sebevíc, pořád mi na něm záleželo. Ještě jsem nebyla připravená to vzdát.

Přece to musím nějak rozseknout. Jak jsem si v duchu probírala všemožné události a snažila se oddělit jeden problém od druhého, zdálo se, že všechny moje otázky se dají shrnout celkem do čtyř kategorií.

Moje city k Louisovi. Louisovy city ke mně. Vztah mezi Zaynem a mnou, ať už je jakýkoli. A moje pocity ohledně možnosti stát se princeznou.

Co se týče poslední otázky, připadalo mi, že s ní se z celého toho víru, který mi řádil v hlavě, můžu vypořádat nejsnadněji. V té oblasti jsem měla alespoň něco, co jiné dívky neměly. Karla IV.

Přešla jsem ke klavírní stoličce a vytáhla z ní jeho deník. Z celého srdce jsem doufala, že v něm objevím nějaké moudro, které mi pomůže. Ani Karel IV. se nenarodil do královské rodiny – musel si na svou pozici zvyknout. Podle toho, co jsem četla v jeho příspěvku k Halloweenu, se právě připravoval na velké změny ve své budoucnosti.

Rozevřela jsem desky, které chránily jeho slova před světem, a ponořila jsem se do nich.

LÍBÍ SE MI PŘEDSTAVA, ŽE ZTĚLESŇUJI ZASTARALÝ AMERICKÝ IDEÁL. MÁM PŘEKRÁSNOU RODINU A JSEM VELMI BOHATÝ. OBĚ TYTO SKUTEČNOSTI ODPOVÍDAJÍ IDEÁLU I TÍM, ŽE MI NEBYLY DAROVÁNY. KDOKOLI MĚ DNES VIDÍ, VÍ DOBŘE, ŽE JSEM PRO VŠECHNO, CO MÁM, TVRDĚ DŘEL.

MOŽNOST VYUŽÍT SVÉ POZICE A POMOCT TĚM, KDO TOTO VŠE NEMAJÍ NEBO NEMOHOU MÍT, MĚ ZMĚNILA Z ANONYMNÍHO MILIARDÁŘE NA FILANTROPA. ANI TO MI OVŠEM NESTAČÍ. POTŘEBUJI DOKÁZAT NĚCO VÍC, POTŘEBUJI BÝT NĚKÝM VÍC. V ČELE NÁRODA STOJÍ WALLIS, NE JÁ. MUSÍM PŘIJÍT NA ZPŮSOB, JAK LIDU POSKYTNOUT, CO POTŘEBUJE, A PŘITOM NEVYPADAT JAKO UZURPÁTOR. JEDNOU PŘIJDE DOBA, KDY BUDU VLÁDNOUT JÁ A KDY BUDU DĚLAT JEN TO, CO SÁM UZNÁM ZA VHODNÉ. NICMÉNĚ PROZATÍM BUDU HRÁT PODLE PRAVIDEL A S NIMI SE ZKUSÍM DOSTAT, CO NEJDÁL TO PŮJDE.

Snažila jsem se z toho vytáhnout nějaké moudro. Prý máme využívat své pozice. Máme hrát podle pravidel. Nemusíme se ničeho obávat.

Jenže to mi vůbec nestačilo. Nijak mi to nepomohlo. A jelikož Karel zklamal, mohla jsem se spolehnout už jen na jediného muže. Sedla jsem si kpsacímu stolu, vytáhla pero a papír a napsala krátký dopis svému otci.

*498 slov
Nevěděla jsem co ještě přidat, takže dneska u mě nezvykle krátká kapitola.
-H💛