Elita ✔️(2)

Kapitola 51-budete mi chybět

Uhladila jsem si šaty. „Není to trochu moc na to, že odjíždím?"

„Kdepak!" odbyla mě Mery.

Bylo sice pozdní odpoledne, ale komorné mě oblékly do večerní róby. Fialové a velmi honosné. Rukávy mi sahaly až po lokty, protože doma v Karolíně bylo chladněji. Přes ruku jsem měla přehozený široký plášť s kapucí, který jsem si měla po příletu vzít na sebe. Vysoký límec mě měl ochránit před jakýmkoli větrem a vlasy mi komorné vyčesaly tak elegantně, že mi to slušelo jako ještě nikdy dřív. Kdybych se viděla s královnou Johannah, určitě bych ohromila i ji samotnou.

„Nechci to protahovat," rozhodla jsem. „Už tak je to těžké. Chci jen, abyste věděly, že si vážím všeho, co jste pro mě udělaly. Děkuju vám nejen za to, že jste u mě uklízely a šily pro mě, ale taky za to, že jste se mnou trávily váš čas a staraly se o mě. Nikdy vám to nezapomenu."

„A my nikdy nezapomeneme na vás, slečno," přísahala Vali.

Přikývla jsem a rukou si začala ovívat obličej. „Dobře, dobře. Pro jeden den už jsem se nabrečela dost. Řekněte řidiči, že budu hned dole."

„Jistě, slečno."

„Sluší se, abysme vás objaly?" zeptala se Mery a očima přejela ze mě na Vali.

„To je jedno," prohlásila Vali a všechny se kolem mě ještě naposledy seběhly.

„Dávejte na sebe pozor."

„Vy taky, slečno," řekla Mery.

„Vy jste byla vždycky dáma," dodala Vali.

Odstoupily ode mě, jen Lucy se mě nechtěla pustit. „Děkuju vám," vydechla a já jsem poznala, že pláče. „Budete mi hrozně moc chybět."

„Vy mně taky."

Teprve pak mě pustila a všechny zamířily ke dveřím. Tam se zastavily a naposledy se mi uklonily. Když jsem jim zamávala, odešly a nechaly mě samotnou.

Tolikrát jsem si v posledních týdnech přála odejít, a teď, když je to tady, když k tomu schází jen pár vteřin, se toho děsím. Vyšla jsem na balkon a pohlédla dolů do zahrad. Očima jsem se zastavila na lavičce, u které jsem se poprvé setkala s Louisem. Nevím proč, ale čekala jsem, že tam bude.

Jenže on tam nebyl. Měl důležitější věci na práci, než aby jen seděl a myslel na mě. Dotkla jsem se korálků na svém zápěstí. Občas si na mě ale vzpomene. To mě uklidnilo. Ten náramek dokazoval, že se to všechno skutečně stalo.

Vyšla jsem z komnaty, zavřela za sebou dveře a vydala se chodbou. Kráčela jsem pomalu a naposledy vnímala krásu paláce, přestože ji trochu kazila rozbitá zrcadla a otlučené rámy obrazů.

Vzpomněla jsem si, jak jsem po širokém schodišti scházela první den a jak jsem se přitom cítila zmatená i vděčná zároveň. Tehdy bylo v paláci tolik dívek.

Když jsem došla až k hlavnímu vchodu, na moment jsem se zarazila. Zvykla jsem si na to, že za těmito masivními vraty musím zůstávat, a proto mi najednou přišlo nesprávné projít jimi ven.

Zhluboka jsem se nadechla a sáhla na kliku.

„El."

Otočila jsem se. Na druhé straně chodby stál Lou.

„Ahoj," pozdravila jsem chabě. Nenapadlo mě, že ho ještě uvidím.

Spěšně přešel až ke mně. „Vypadáš naprosto úchvatně."

„Děkuju." Dotkla jsem se látky své poslední róby.

Malou chvíli jsme se na sebe jen mlčky dívali. Možná o nic jiného nešlo, jen o poslední šanci se na sebe podívat.

Vtom si princ odkašlal, jako by se vzpamatoval. „Mluvil jsem s otcem."

„Ano?"

„Ano. Byl docela rád, že mě v noci nezabili. Jak si asi dokážeš představit, zachování královské linie je pro něj velice důležité. Řekl jsem mu, že kvůli jeho vzteku jsem málem přišel o život a že ten úkryt jsi našla ty."

„Ale to není..."

„Já vím, ale on to vědět nemusí." Usmála jsem se.

„Pak jsem mu pověděl, že jsem ti promluvil do duše ohledně tvého chování. Ani tady nemusí vědět, že to není pravda. Ty by ses ale mohla chovat, jako by se to stalo... Pokud teda chceš."

Sice jsem nechápala, proč bych se měla nějak chovat, když budu na druhé straně země, nicméně jsem přikývla.

„Jelikož podle toho, co ví on, ti vlastně dlužím za záchranu svého života, vyšel vstříc mému přání nechat tě tady. Ovšem pod podmínkou, že se budeš chovat slušně a budeš se držet své role."

Zůstala jsem na něj hledět a nebyla jsem si docela jistá, jestli slyším správně.

„Nejspravedlivější bude poslat domů Natalii. Pro tohle není stavěná. Navíc celá její rodina teď truchlí a doma jí bude líp. Už jsem s ní mluvil."

Ještě pořád jsem byla v šoku.

„Mám ti to vysvětlit?"

„Prosím tě o to."

Louis mě vzal za ruku. „Zůstaneš tady i nadále jako členka Selekce, tvoje účast v soutěži ještě nekončí. Leccos se ale změní. Můj otec na tebe bude nejspíš dost tvrdý a bude se tě snažit dostat na kolena. Určitě existuje způsob, jak ho zkrotit, ale to bude chtít čas. Víš, jak je bezcitný. Musíš se obrnit."

Přitakala jsem. „To zvládnu."

„Ještě něco." Louis sklopil oči ke koberci ve snaze utřídit si myšlenky. „El, není pochyb o tom, že moje srdce máš už od samého začátku. To už určitě víš."

Jak ke mně zase zvedl hlavu, poznala jsem to na něm a cítila jsem to i v sobě. „Vím."

„Co ale nemáš, je moje důvěra."

To mě ranilo. „Cože?"

„Prozradil jsem ti hodně ze svých tajemství a bránil tě, jak jsem jen mohl, jenže kdykoli se mnou nejsi spokojená, jednáš zbrkle a neuváženě. Křičíš na mě, obviňuješ mě a co je nejhorší, snažíš se změnit celou zemi."

Au. Tak tohle bolí.

„Potřebuju vědět, že se na tebe můžu spolehnout. Že moje tajemství udržíš v tajnosti, že budeš důvěřovat mým rozsudkům a sama mi nebudeš nic skrývat. Potřebuju, abys ke mně byla naprosto upřímná a přestala pochybovat o každém mém rozhodnutí. Potřebuju, abys mi věřila, Elen."

Jeho slova mě zraňovala, jenže měl pravdu. Co jsem udělala proto, abych mu dokázala, že mi může důvěřovat? Všichni ho do něčeho jen nutí a tlačí. Dokážu tu být pro něj?

Nervózně jsem si mnula ruce. „Já ti věřím. A doufám, že vidíš, že chci být s tebou. Ty jsi ke mně ale mohl být taky upřímnější."

Princ přikývl. „Snad. Rád bych ti toho řekl víc, ale jsou věci, které ti nemůžu svěřit, pokud existuje i ta nejmenší možnost, že si je nedokážeš nechat pro sebe. Potřebuju mít jistotu, že to zvládneš. A potřebuju, abys ke mně byla úplně otevřená."

Nadechla jsem se, abych odpověděla, ale nestihla jsem to.

*1005 slov

A jsme téměř u cíle...příště vás čeká poslední kapitola z druhé knihy.

-H💛