Do Selekce vstoupilo 35 dívek. Nyní jich je již jen šest, ale soutěž o srdce prince Louise je tvrdší než kdykoli předtím. A k tomu všemu se Elen nemůže rozhodnout, po kom vlastně touží. Je to Louis, s kterým by mohla žít jako v pohádce? Nebo Zayn, j...
„Ne, ne," odpověděla královna Johannah se smíchem. „Měla jsem jen tři družičky, ačkoli Troyova matka chtěla, abych jich měla víc. Přála jsem si jen svou sestru a svou nejlepší přítelkyni, se kterou jsem se čirou náhodou seznámila v Selekci."
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Mrkla jsem se na Marlee a s radostí jsem zjistila, že se na mě také dívá. Než jsem přijela do paláce, nikdy by mě nenapadlo, že by se ke mně v tak důležité soutěži mohla nějaká z dívek chovat přátelsky. Marlee mě při našem prvním setkání objala a od té chvíle jsme tu byly jedna pro druhou. Až na jednu drobnou výjimku jsme se ani jednou nepohádaly.
Před pár týdny přede mnou Marlee prohodila, že o Louise vlastně ani nestojí. Když jsem chtěla, aby mi to objasnila, uzavřela se do sebe. Nebyla na mě naštvaná, to jsem poznala, ale několik dalších osamělých dní jsme spolu nemluvily.
„Já chci sedm družiček," prohlásila Kriss. „Tedy, pokud si Louis vybere mě a budu moct uspořádat velkou svatbu."
„Tak to já nebudu mít žádnou," vyjádřila Celesta docela opačný názor. „Jen odvádějí pozornost od nevěsty. Jelikož tam bude televize, chci, aby se všichni dívali jen na mě."
V duchu jsem zuřila. Nestávalo se moc často, abychom si sedly a povídaly si s královnou Johannah, a Celesta se přesto musela chovat jako rozmazlený spratek a ten vzácný okamžik musela ničit.
„Já bych do své svatby chtěla zapojit i některé tradice naší kultury," ozvala se Elise tiše. „V Nové Asii se dívky oblékají do červené a ženich si musí nevěstu vykoupit dárky u jejích přítelkyň, aby jim sňatek dovolily."
Kriss rázem oživla. „Tak to si tvou svatbu nenechám ujít. Miluji dárky!"
„Já taky!" zvolala Marlee.
„Lady Elen, dnes jste neobvykle tichá," poznamenala královna. „Co byste si přála na své svatbě vy?" Zrudla jsem, protože jsem neměla připravenou odpověď.
Svou svatbu jsem si vždycky představovala jednoduše – měla se konat na Správním úřadě naší provincie, a to po vyčerpávající hromadě papírování.
„No, vím jistě jen to, že chci, aby mě k oltáři vedl můj táta. Znáte tu chvíli, kdy vezme vaši ruku a vloží ji do ruky nastávajícího? Tohle je jediná část, na kterou jsem zatím myslela." Znělo to sice trapně, ale byla to pravda.
„To dělá přece každý," namítla Celesta. „To není nic originálního."
Možná jsem se na ni měla zlobit, že mě tak shazuje, ale jen jsem pokrčila rameny. „V den, kdy na tom opravdu záleží, chci prostě vědět, že můj táta mého vyvoleného schvaluje."
„Hezké," pronesla Natalie, zatímco usrkávala čaj z šálku a koukala ven z okna.
Královna Johannah se lehce zasmála. „To skutečně doufám, že ho schválí. Ať už to bude kdokoli," dodala honem, aby to nevypadalo, že mluvíme o Louisovi jako o mém vyvoleném.
