Do Selekce vstoupilo 35 dívek. Nyní jich je již jen šest, ale soutěž o srdce prince Louise je tvrdší než kdykoli předtím. A k tomu všemu se Elen nemůže rozhodnout, po kom vlastně touží. Je to Louis, s kterým by mohla žít jako v pohádce? Nebo Zayn, j...
Místnost bez oken byla vybavená regály plnými knih, které vypadaly velmistarodávně. Dvě police obsahovaly vazby s podivnými červenými zářezy a opřený ozeď jsem uviděla masivní atlas otevřený na dvoustraně s obrázkem jakési země,kterou bych podle tvaru nepoznala. Uprostřed stál stůl a na něm další knihy.Zdálo se, že s těmi se v poslední době pracovalo a že je někdo nechal venku,aby se k nim mohl ještě vrátit. A nakonec zde byla do zdi vestavěná širokáobrazovka podobná televizi. _______________________________ „Co znamenají ty červené zářezy?" podivila jsem se.
„To jsou zakázané knihy. Pokud je nám známo, jsou to poslední kopie, které v celém Česku ještě existují."
Obrátila jsem se na něj a očima se zeptala na to, co jsem se neodvažovala vyslovit nahlas.
„Ano, můžeš si je prohlédnout," řekl způsobem, kterým dal najevo, že by se kvůli mně mohl dostat do potíží, ale podle výrazu jeho tváře bylo jasné, že doufal, že se zeptám.
Opatrně jsem zvedla jeden svazek. Třásla jsem se hrůzou, že bych mohla takový poklad nešťastnou náhodou zničit. Prolistovala jsem si ho a skoro okamžitě ho vrátila na místo. Měla jsem k němu až posvátnou úctu.
Když jsem se otočila zpátky na Louise, našla jsem ho u jakéhosi placatého psacího stroje připojeného k televizní obrazovce.
„Co je to?" vyzvídala jsem.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Počítač. Ty jsi nikdy žádný neviděla?" Zavrtěla jsem hlavou a Louise to zjevně ani nepřekvapilo. „Moc lidí je dneska už nevlastní. Tenhle slouží jako katalog všech informací v téhle místnosti. Pokud tady o tom tvém Halloweenu něco máme, počítač nám řekne, kde to najdeme."
Moc dobře jsem nerozuměla, co mi to povídá, ale neptala jsem se. Do několika vteřin měl Louis na obrazovce seznam s třemi odkazy.
„Výborně!" zvolal. „Počkej tady."
Zatímco hledal tři publikace, které by nám mohly odhalit podstatu Halloweenu, já jsem zůstala stát u stolu. Doufala jsem, že to nebude nějaká hloupost a že jsem ho k tomu všemu úsilí nenutila pro nic za nic.
První kniha popisovala Halloween jako keltský svátek, který značil konec léta. Abych nezdržovala, neobtěžovala jsem se přiznat, že netuším, co znamená keltský. Prý se tehdy věřilo, že na Halloween procházeli duchové ze svého světa volně do našeho, a lidé se převlékali do masek, aby zahnali ty zlé. Později se z něj stal světský svátek, a to hlavně pro děti, které se oblékaly do kostýmů a procházely městem, přitom zpívaly a dostávaly za to sladkosti. Klasickým dětským veršíkem bylo „Koledu, nebo vám něco provedu!"
V druhé knize jsme našli podobné vysvětlení, jen s tím rozdílem, že se mluvilo navíc o dýních a křesťanství.
„Tohle bude nejzajímavější," prohlásil Louis a začal listovat v knížce, která byla mnohem tenčí než ostatní a k tomu byla psaná ručně.
„Jak to?" zeptala jsem se a přešla k němu, abych si ji lépe prohlédla.
„Tohle je, lady Elen, jeden z deníků, které si psal osobně
Karel IV." „Cože?" vykřikla jsem. „Můžu si sáhnout?"
„Nejdřív najdeme stránku, kterou hledáme. Podívej, je tu i obrázek!"
A najednou jsme před sebou měli jako zjevení z neznámé minulosti portrét napřímeného Karla IV. s upjatým výrazem v obličeji a v nažehleném obleku. Bylo zvláštní, jak moc jsem v tom postoji viděla krále Troye Austina i Louise. Vedle něj se do foťáku křečovitě usmívala jeho žena. Cosi v její tváři prozrazovalo, že kdysi byla velmi laskavá, ale v očích jí chyběl třpyt. Vypadala unaveně.
Kolem této dvojice stály další tři postavy. Náctiletá dívka, krásná a plná života, se širokým úsměvem, korunkou na hlavě a nařasenou sukní. Legrační! Byla oblečená jako princezna. A pak dva chlapci – jeden o něco vyšší než druhý a oba velmi podivně oblečení. Od pohledu pěkní rošťáci. Pod fotografií byl popisek, který napsal vlastnoručně sám Karel IV.
LETOS JSME DĚTEM K HALLOWEENU USPOŘÁDALI OSLAVU. POVAŽUJI TO SICE ZA DOBRÝ ZPŮSOB, JAK ZAPOMENOUT NA PROBÍHAJÍCÍ UDÁLOSTI, NICMÉNĚ PODLE MĚ JE TO SPÍŠ LEHKOMYSLNÉ. JSME JEDNA Z MÁLA PŘEŽIVŠÍCH RODIN, KTERÁ MÁ DOST PENĚZ, ABY SI TAKOVOU OSLAVU MOHLA DOVOLIT, ALE TAKOVÉTO DĚTSKÉ HRÁTKY MI PŘIPADAJÍ JAKO ZBYTEČNÉ PLÝTVÁNÍ.
„Myslíš, že právě proto Halloween už dnes neslavíme? Protože je to plýtvání peněz?" nadhodila jsem.
„To je možné. Podle uvedeného data se to stalo těsně po tom, co se Čínsko-americký stát začal stavět Číně na odpor. Krátce nato vypukla čtvrtá světová válka. Tehdy lidé neměli vůbec nic. Uvědom si, že celý národ byl složený prakticky ze Sedmých a jen hrstky Druhých."
„Týjo." Představila jsem si, jaké to asi bylo, když se naše země zdevastovaná válkou snažila postavit zase na nohy. Obdivuhodné.
„Kolik tady těch deníků máte?" zeptala jsem se.
Louis ukázal na polici s řadou sešitů podobných tomu, z kterého jsme právě četli. „Asi tucet."
Přišlo mi to neuvěřitelné! Celá historie v jedné místnosti.
„Děkuji zlato," pronesla jsem. „Nikdy se mi ani nesnilo o tom, že něco takového uvidím. Nemůžu uvěřit, že tohle všechno skutečně existuje."
Louis celý zářil. „Jak jsi mi to právě řekla?
„Jak?" Nic neobvyklého jsem si neuvědomovala.
„Řekla jsi mi právě zlato..."
„Oooops, promiň, neuvědomila jsem si co říkám." „Nechtěla jsem tě nějak urazit nebo cokoliv pokazit." Nestihla jsem už nic dál doříct, protože mi Louis přiložil prst na pusu.
„Líbilo se mi to. Takhle mi říkala jedině mamka. Od tebe je to ale jiné. Těším se až budeš moje a já ti takhle budu moct říkat kdy se mi zachce."
Neměla jsem slov. Neměla jsem už co dodat. Pomalu jsem se naklonila k Louiimu a přitiskla své rty na jeho. Byl to krásný pocit, takový jiný než, který jsem znala. Jiný než, když jsem byla se Zaynem. Louis začal spolupracovat. Dala jsem mu ruce okolo krku a on své položil na mé boky. Byl to dokonalý okamžik, který ale musel skončit, protože jsme oba potřebovali vzduch. Musela jsem se jen culit.
Byl by to tichý moment, kdyby Louis nepřerušil to ticho. „Chtěla by sis ho přečíst celý?" Byla jsem ještě trochu mimo a proto kývl směrem k deníku.
„Ano, samozřejmě!" vykřikla jsem dřív, než jsem si stačila připomenout, jak se mám chovat. „Nemůžu tady ale zůstat. Musím dořešit tu příšernou zprávu. A ty se musíš vrátit k práci."
„Pravda. No a co třeba takhle? Můžeš si ho vzít s sebou a pár dní si ho nechat."
„To vážně můžu?" užasla jsem.
„Ne," usmál se. Zaváhala jsem. Dostala jsem strach. Co když ho ztratím? Co když ho poškodím? Louise napadlo určitě totéž. Takovou příležitost už ale nedostanu. Prostě budu tenhle dárek střežit jako oko v hlavě.
„Dobře. Jen jednu nebo dvě noci a pak ho zase honem vrátím."
„Pořádně ho ukryj."
To jsem také udělala. Šlo víc než jen o knihu, šlo o Louisovu důvěru. Deník jsem schovala do úložného prostoru v klavírní stoličce, pod stoh notových zápisů. Bylo to jediné místo, které komorné nikdy neuklízely. Jediné ruce, které se ho mohly dotknout, byly ty moje.
