Elita ✔️(2)

Kapitola 17-Merlee!

Stráže táhly v okovech praporčíka Woodworka. Měl krvavé rty a oblečení tak špinavé, jako by se celou noc válel někde v bahně. Za ním šla Marlee, také v řetězech. I její krásný kostým anděla byl plný skvrn a chyběla mu křídla. Přes shrbená záda měla přehozené sako. V denním světle mžourala, a než ji stráže zatáhly dopředu, na zlomek vteřiny našla v hustém davu moje oči. Znovu se rozhlédla a mně bylo jasné, koho hledá. Po své levici jsem objevila její rodiče, kteří na ni hleděli jeden druhému v náručí. Byli viditelně otřesení, jako by jim oběma puklo srdce.
__________________________
Podívala jsem se zpátky na Marlee a praporčíka Woodworka. V jejich tvářích byla sice čitelná úzkost, přesto kráčeli s určitou pýchou. Jen jednou, když Marlee zakopla o spodní lem svých šatů, se ta maska vytratila. Pod ní se skrývala čirá hrůza.

Ne. Ne, ne, ne, ne, ne.

Stráže je oba dovedly na pódium a jakýsi muž v kápi začal proslov. V davu se ozvaly výzvy k tichu. Bylo zřejmé, že lidé to (ať už to bylo cokoli) neviděli poprvé a věděli, jak se chovat. Já ne. Zničehonic se mi chtělo zvracet. Díkybohu jsem předtím nejedla.

„Marlee Tamesová," zvolal muž, „účastnice Selekce a Dcera Čech, byla v noci přistižena v intimní chvíli s tímto mužem, Carterem Woodworkem, členem hradní stráže, kterému se důvěřovalo."

Řečníkův hlas byl naplněný nevhodným sebevědomým, jako by ohlašoval objevení léku na nějakou smrtelnou nemoc. Při jeho obviněních dav opět pohrdavě zabručel.

„Slečna Tamesová porušila slib věrnosti našemu princi Louisovi! A pan Woodwork se svým vztahem se slečnou Tamesovou dopustil krádeže majetku královské rodiny! Tyto zločiny se považují za zradu královské rodiny!" pištěl řečník a dožadoval se souhlasu davu. Ten souhlasil.

Jak ale mohl? Copak lidé nechápali, že jde o Marlee? O sladkou, krásnou, důvěryhodnou a laskavou Marlee? Možná udělala chybu, ale takovou nenávist si nezasluhovala.

Jiný muž v kápi připoutal Cartera k áčkové konstrukci. Nohy mu široce roztáhl a ruce umístil tak, že jeho tělo napodobovalo tvar struktury. Kolem pasu a nohou mu utáhl vypolstrované řemeny, což nebylo už od pohledu vůbec pohodlné. Marlee přinutili, aby si klekla před velkou dřevěnou kládu, a z ramen jí strhli sako.

Do smyček na dřevě jí přivázali ruce, dlaněmi nahoru.

Plakala při tom.

„Zrada se podle zákona trestá smrtí! Princ Louis se ovšem slitoval a rozhodl, že životy těchto dvou zrádců ušetří. Ať žije princ Louis!"

Poslední řečníkovo zvolání dav zopakoval. Kdybych byla při smyslech, také bych to zakřičela nebo bych přinejmenším zatleskala. Dívkám kolem mě a našim rodičům se to povedlo, přestože byli v šoku. Jenže já jsem slova řečníka ani nevnímala. Soustředila jsem se jen na obličeje Marlee a Cartera.

To, že Elita seděla v přední řadě, nebyla náhoda. Chtěli, abychom dobře viděly, co nás čeká, pokud podobnou chybu uděláme i my. Ze vzdálenosti ani ne šesti metrů od pódia jsem ale mohla vidět a slyšet všechno, na čem skutečně záleželo.

Marlee upřeně hleděla na Cartera a on zase nespouštěl oči z ní, ačkoli si při tom málem ukroutil krk. Bylo poznat, že Marlee má strach, ale na její tváři bylo i něco jiného. Jako by se ho pokoušela ujistit, že to i přesto stálo za to.

„Miluju tě, Marlee!" zavolal na ni Carter. Dav za mnou to pravděpodobně ani nepostřehl, ale já ano. „To zvládneme. Všechno bude dobré, slibuji."

Marlee strachy nemohla mluvit, ale kývla mu na souhlas. V tom okamžiku mi připadala neuvěřitelně krásná. Zlatavé vlasy měla sice rozcuchané, její šaty byly zničené a někde ztratila jednu botu, ale, můj bože, vypadala nádherně.