Elita ✔️(2)

Kapitola 27-vrať se

Sotva jsem vylezla z tajného průchodu zpět do chodby na našem patře, bylo víc než jasné, že v noci palác napadli Jižané. Abych se dostala ke dveřím své komnaty, musela jsem přelézt hromadu sutin.

Většina nepořádku přitom byla jako vždy odstraněna ještě dřív, než nás pustili z úkrytu ven. Tentokrát ho ovšem na služebnictvo bylo tolik, že kdybychom čekali na jeho úplný úklid, strávili bychom v podzemí celý den. Kéž by si služebné pospíšily. Neunikla mi totiž skupinka, která se snažila seškrábat nápis vyvedený obrovským písmem na zdi.

UŽ JDEME.

Věta se v chodbě objevovala na několika místech. Byla psaná blátem nebo barvou a v jednom případě to vypadalo dokonce na krev. Při pohledu na ta slova mi běhal mráz po zádech a zajímalo mě, co asi znamenají.

Zatímco jsem tam stála jako solný sloup, seběhly se ke mně komorné.

„Slečno, jste v pořádku?" zeptala se Vali.

Jejich náhlá přítomnost mě zaskočila. „Ehm, ano. Jsem v pohodě." Znovu jsem upřela oči na počmáranou zeď.

„Pojďte pryč, slečno. Postaráme se o vás," popohnala mě Mery.

Šla jsem poslušně za ní, protože na nic jiného jsem se ve svém zmatku ani nezmohla. Komorné se pustily okamžitě do práce a oblékaly mě v jasně daných krocích jako pokaždé, když mě chtěly uklidnit rutinními pohyby. Jejich klidné ruce (dokonce i ty Lucyiny) mě chlácholily.

Jakmile jsem byla hotová, přišla pro mě další komorná, aby mě odvedla do zahrady, kde jsme měly to ráno zřejmě pracovat. Tou dobou nádherně svítilo slunce, a tak bylo snazší na roztříštěné sklo i na mrazivé graffiti zapomenout. Louis a král stáli společně s rádci kolem stolu, procházeli dokumenty a připravovali kdovíjaká rozhodnutí.

Pod stanovým přístřeškem seděla královna a cosi četla, přičemž hovořila s komornou po svém boku. U stolu poblíž seděly Elise, Celesta a Natalie a projednávaly své plány na recepci. Byly do nich úplně zabrané, jako by na hroznou noc už zapomněly.

Kriss a já jsme se posadily pod podobný přístřešek na protější straně trávníku. Jenže práce nám šla ztuha. Nedokázala jsem se s ní pořádně bavit, protože jsem před očima stále měla obrázek jí a Louise. Mlčky jsem sledovala, jak v papírech od Silvie podtrhuje pasáže a na okraje píše poznámky.

„Asi jsem přišla na to, co uděláme s kytkami," pronesla, aniž by ke mně zvedla hlavu.

„Aha. Fajn."

Očima jsem vyhledala Louise. Poznala jsem, že se snaží vypadat zaměstnanější, než je ve skutečnosti. A kdokoli se na jejich stůl zaměřil, musel si všimnout, že král schválně princovy komentáře ignoruje. Nerozuměla jsem tomu. Možná se bojí, že jeho syn udělá chybu, ale pokud z něj chce mít dobrého následníka, měl by ho přece učit a zapojit do práce místo toho, aby ho takhle zazdíval.

Louis posunul nějaké dokumenty na stole a zvedl hlavu. Zachytil můj pohled a zamával. Užuž jsem mu chtěla pozdrav oplatit, když jsem koutkem oka postřehla, jak mu nadšeně odpovídá Kriss. Sklonila jsem hlavu zase k papírům, a schovala tak svůj rudý obličej.

„Není to fešák?" nadhodila Kriss.

„To určitě je."

„Pořád si představuju, jak by vypadaly naše děti s jeho vlasy a s mýma očima."