Do Selekce vstoupilo 35 dívek. Nyní jich je již jen šest, ale soutěž o srdce prince Louise je tvrdší než kdykoli předtím. A k tomu všemu se Elen nemůže rozhodnout, po kom vlastně touží. Je to Louis, s kterým by mohla žít jako v pohádce? Nebo Zayn, j...
Ze spánku mě vyrušil pronikavý jekot sirény. Byl to tak cizí zvuk, že jsem ho nejdřív nedokázala rozluštit. Z náhlé záplavy adrenalinu mi srdce bušilo jako splašené.
Do vteřiny se rozletěly dveře a do komnaty vtrhl strážce. _________________________ „Kruci, kruci, kruci," opakoval.
„Co je?" divila jsem se jako omámená, když doběhl až ke mně.
„Vstávej, El!" naléhal a já jsem ho poslechla. „Kde máš ty zatracené boty?"
Boty. Takže se někam jde. Teprve potom jsem ten zvláštní zvuk pochopila. Louis mi přece říkal, že v paláci je alarm a že ho rebelové při jednom z nedávných útoků rozebrali. Nejspíš už zase funguje.
„Tady," odpověděla jsem a vklouzla do nich. „Ještě župan." Ukázala jsem k nohám postele, Zayn ho popadl a otevřel ho pro mě. „To nech být, vezmu si ho jen do ruky."
„Musíš si pospíšit," popohnal mě. „Nevím, jak jsou blízko."
Přitakala jsem a zamířila ke dveřím. Zayn mě tlačil dlaní do zad. Než jsem se ale dostala do chodby, prudce mě k sobě otočil a dlouze políbil. Jednou rukou mě držel zezadu za hlavu a drsně si mě tiskl ke svým rtům. Jako by zapomněl na nebezpečí kolem nás, chytil mě druhou rukou kolem pasu a přitáhl k sobě. Přitom mě dál vášnivě líbal. Jako už dlouho ne. Také k tomu neměl důvod – jednak ze strachu, že nás přistihnou, a pak kvůli mému nerozhodnému srdci. Tu noc jsem z něj ale cítila naléhavost. Něco by se mohlo zvrtnout a tohle by mohl být náš poslední polibek.
Dal si na něm záležet.
Když jsme se od sebe odtrhli, neměli jsme ani čas podívat se na sebe. Zayn mě vystrčil ze dveří. „Běž. Honem."
Uháněla jsem k tajnému průchodu schovanému na konci chodby. Než jsem zatlačila do zdi, ohlédla jsem se a uviděla Zaynova záda, jak zahýbají za roh.
Rychle jsem vstoupila na temné, strmé schodiště a pospíchala dolů do úkrytu pro královskou rodinu.
Od Louise jsem věděla, že existují dva typy rebelů: Jižané a Seveřané. Seveřané byli spíš otravní, zato Jižané byli smrtící. Doufala jsem, že těm, před kterými právě utíkám, jde hlavně o rozruch, a ne o naše životy.
Cestou dolů byla stále větší zima. Nejradši bych si oblékla župan, ale bála jsem se, abych nezakopla. Pak se konečně objevilo světlo úkrytu a já jsem získala větší rovnováhu. Seskočila jsem z posledního schodu a mezi obrysy strážců jsem uviděla stát i Louise. Přestože byla pozdní noc, měl na sobě stále kalhoty od obleku a košili. Mírně zmačkanou, ale pořád elegantní.
„Jsem poslední?" zeptala jsem se, jakmile jsem se přiblížila, a hodila jsem na sebe župan.
„Ne," odpověděl. „Chybí ještě Kriss a Elise."
Ohlédla jsem se do setmělé chodby, která jako by neměla konec. Zleva i zprava do ní ústila schodiště přicházející z různých tajných východů z paláce nad námi. Nikde nikdo.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
