Elita ✔️(2)

Kapitola 42-proč ona? proč Celesta?

Louis mi řekl, že kdykoli o něm budu chtít něco vědět, mám se ho prostě zeptat. Bála jsem se sice, že v něm odhalím dalšího Gregoryho, ale potřebovala jsem to vědět. Pokud se mám rozhodnout, jestli chci v Selekci zůstat, nebo se vrátit domů, musím se dozvědět, z jakého těsta Louis je.

——————————————————

Vzala jsem si na sebe pantofle a župan a vyrazila ven z komnaty. Přitom jsem prošla kolem bezejmenného strážce.

„Všechno v pořádku, slečno?" zeptal se mě.

„Ano. Hned budu zpátky."

Zatvářil se, jako by chtěl něco dodat, ale já jsem odběhla dřív, než stihl promluvit. Po schodišti jsem zamířila do třetího patra. Na rozdíl od jiných pater stáli strážci hned na začátku chodby a nedovolili mi přiblížit se k Louisovým dveřím.

„Potřebuju mluvit s princem," řekla jsem rádoby rozhodným tónem.

„Je příliš pozdě, slečno," řekl strážce nalevo.

„Louisovi to vadit nebude," ujišťovala jsem je.

Strážce napravo se mírně ušklíbl. „Nemyslím si, že by právě teď uvítal další společnost, slečno."

Zamyšleně jsem se zamračila a v hlavě si jeho větu přehrála ještě jednou.

Je s nějakou dívkou.

Předpokládala jsem, že u něj v komnatě sedí Kriss, brebentí a směje se a možná se i vzdává své nelíbací zásady.

Zpoza rohu vyšla služka s tácem v rukou. Prošla kolem mě směrem ke schodišti. Ustoupila jsem jí stranou a nemohla se rozhodnout, zda mám stráže odstrčit a proklouznout mezi nimi, nebo to mám vzdát. Už jsem se chystala něco jim říct, když mě jeden z nich předběhl.

„Slečno, vraťte se do postele, prosím."

Nejradši bych na ně zakřičela nebo jim něco provedla. Připadala jsem si bezmocná. Jelikož jsem s nimi nic nezmohla, vydala jsem se zpět. Zaslechla jsem, jak jeden z nich (ten, co se ušklíbl) zamumlal něco k druhému. Bylo mi ještě hůř. Vysmívá se mi snad? Nebo je mu mě líto? Jeho lítost nepotřebuju. Sama jí mám pro sebe dost.

Když jsem se vrátila do druhého poschodí, s překvapením jsem tam objevila služku, která předtím prošla kolem mě. Nyní si upravovala botu, ale bylo jasné, že to jenom předstírá. Zvedla ke mně hlavu, vzala tác zase do rukou a vyšla mi naproti.

„U sebe v komnatě není," zašeptala mi.

„Kdo? Louis?"

Přikývla. „Zkuste to dole."

S úsměvem jsem potřásla hlavou. „Děkuju."

Pokrčila rameny. „Není nikde, kde byste ho nemohla najít, pokud dobře hledáte. Kromě toho," řekla s očima naplněnýma obdivem, „vás máme rádi."

Nato se vydala pryč, spěšným krokem do prvního patra. Nechápala jsem sice, koho přesně tím množným číslem myslela, ale tahle prostá laskavost mi stačila. Chvíli jsem počkala, abych jí dala náskok, a potom jsem také zamířila dolů.

Velký sál byl otevřený, ale bylo v něm prázdno stejně jako v Hodovní síni. Zkontrolovala jsem i Dámský salón, což by bylo pro schůzku poněkud směšné místo, ale ani tam nikdo nebyl. Zeptala jsem se stráže u dveří do zahrady, ovšem ta mě ujistila, že Louis venku není. Zkusila jsem tedy i knihovny a salónky, než jsem došla k názoru, že princ a Kriss se už nejspíš rozloučili nebo se vrátili do jeho komnaty.