Elita ✔️(2)

Kapitola 28-tady jsem

S koleny u brady jsem seděla opřená o strom a čekala jsem. Tak mi to alespoň jako dítěti radila máma. Měla jsem spoustu času na přemýšlení.

Jak je možné, že se rebelové dostali do paláce dvakrát po sobě? Dvakrát po sobě! Copak se situace venku od začátku Selekce tolik zhoršila? Za léta doma v Karolíně a ani za dobu, co jsem v paláci, se nic podobného ještě nestalo.

Nohy jsem měla celé poškrábané, a když jsem byla konečně v klidu, cítila jsem, jak mě pálí. Jak jsem přišla k modřině na stehně, to jsem netušila. Měla jsem žízeň a v sedu na zemi mě přepadla strašná únava. Jak emoční, tak i duševní a fyzická. Se zavřenýma očima jsem se hlavou opírala o kmen. Snažila jsem se neusnout, ale stejně se to stalo.

O něco později mě probudil zvuk našlapujících kroků. Vytřeštila jsem oči. V lese byla větší tma než předtím. Jak dlouho jsem spala?

Instinkt mi radil, abych vylezla zpátky na strom, proto jsem vyskočila na nohy, abych ho oběhla k nízké větvi. Přitom jsem šlápla na zbytek dívčiny rozervané tašky. Vtom jsem uslyšela volat svoje jméno.

„Lady Eleno!" hulákal kdosi. „Kde jste?"

„Lady Eleno!" křičel jiný hlas. Po chvíli někdo další nahlas vydal rozkaz: „Hledejte úplně všude. Jestli ji zabili, je možné, že ji někde pověsili nebo se ji pokusili spálit. Dávejte dobrý pozor." „Ano, pane," odpovědělo několik mužů sborově.

Vykoukla jsem zpoza stromu směrem, ze kterého hlasy přicházely. Zamžourala jsem do tmy a rozpoznala postavy pohybující se mezi stíny. Nevěřila jsem, že by mě strážci opravdu přišli zachránit. Jeden z nich mírně kulhal, přestože ho to nijak neomezovalo, a teprve to mě ujistilo, že jsem v bezpečí.

Pak Zaynovi po tváři přeběhl paprsek zapadajícího slunce a já jsem už na nic nečekala.

„Tady jsem!" zaječela jsem. „Tady!"

Padla jsem Zaynovi kolem krku a pro jednou mi bylo fuk, jestli nás někdo vidí.

„Díkybohu," vydechl mi do vlasů. Potom se otočil k ostatním postavám. „Našel jsem ji! Je naživu!"

Zayn se sehnul a vzal mě do náruče. „Hrozně jsem se bál, že tě najdeme mrtvou. Jsi zraněná?"

„Jen trochu na nohách."

O vteřinu později nás obstoupilo několik strážců a Zaynovi blahopřáli k dobře vykonané práci.

„Lady Eleno," vybídl mě velitel, „jste zraněná?"

Zavrtěla jsem hlavou. „Jen pár škrábanců na nohách."

„Snažili se vám ublížit?"

„Ne. Ani mě nedohonili."

Velitel se zatvářil šokovaně. „Pochybuju, že by jim některá jiná utekla."

Strážci kolem se zachechtali a s nimi i Zayn.

„V pořádku. Teď vás dostaneme zpátky."  A nato k nám svolal i všechny ostatní strážce. „Mějte oči otevřené. Mohli by být ještě pořád kolem."

Cestou k paláci jsme si se Zaynem tiše povídali.

„Já vím, že běháš rychle a že jsi chytrá, ale stejně jsem měl hrozný strach."

„Tomu důstojníkovi jsem lhala," zašeptala jsem.

„Co tím myslíš?"

„Nakonec mě doběhli."