Kapitola 1 - setkání v knihovně

364 20 6
                                    

OlLIVIE:

Utíkám parkem směrem k domovu, hrdlo mi svýrá strach. Křičím a volám tak o pomoc. Nikdo mě neslyší, je hluboká noc a všichni spí. Slzy mi zamezují můj výhled, ohlédnu se - stále tam je, běží zamnou - dobíhá mě. Ten chlapec...ten dvacetiletý muž, jehož kaštanové oči mě tak okouzlili, jehož tělo na mě udělalo dojem a jehož sladké pochvaly mě přinutili jít s ním do kina. Neměla jsem jít, měla jsem odmítnout. Už je pozdě! Teď mě honí s nožem v ruce. A mě docházejí síly, zakopnu a svalím se na zem. Pro svou smůlu se neuhodím tak silně, abych upadla do bezvědomí a nic si nepamatovala. Bohužel. Surově mě přetočí na záda a slizce se usměje.

,,Nebude to bolet Oliv.." pronese až přiliš sladkým hlasem.

Pláču a vzlykám, vidím jak napřahuje ruku s nožem a pak už jen štiplavá bolest - znovu a znovu a znovu. Nepřestává a pak chytí nůž oběma rukama a dá je nad hlavu - chce mi dát poslední ránu. Už sleduju jak se mi čepel nože blíží k hrudi. Jak se blíská ve světle pouličních lamp.

"Aaa!!!!" zaječím a prudce se posadím na své posteli. Jsem celá spocená a celá se chvěju. Dýchám rychle a srdce mi chce vyskočit z hrudi. Zase, zase se mi zdál ten sen, ta noční můra...zase jsem si to prožila - znovu. I když je ten muž kvuli tomu co mi udělal za mřížemi nadoživotí stále mám strach. Právě teď vletí do pokoje Máma a hned za ní se objeví Ross a hned za ním táta.

Máma mě okamžitě obejme. "To je dobrý....byl to jen sen..Co se ti zdálo?" zeptá se. Chce abych zase začala mluvit. Abych konečně zapoměla na ten hrozivý zážitek před dvěma lety, kdy mi bylo šestnáct...abych se přestala bát opačného pohlaví, ale nejde to. Čapnu do rukou notes a narychlo na něj naškrábu to, co ona dobře ví..

'Ty víš co se mi zdálo!!!'

Máma se na mě jen omluvně usměje a vstane. ,,Nemysli na to zlatko.." Pak se vidá dolů do kuchyně, odkud za mnou předtím přiběhla a táta šel okamžitě za ní. Jen Ross tu zůstal. Můj bratr má už devatenáct a má blond vlasy, které ráda nazývám počůranou slámou, hnedé oči a svaly - opravdu spoustu času se kromně zpěvu a tance věnuje i posilování a bojovému umění. Díky němu jsem se ledacos naučila. Hlavně teda ty části kde se objevuje sebeobrana.

"Jsi jako budík...ten tvůj jekot mě budí vždy v šest ráno..ale je to jediný možný způsob jak slyšet tvůj hlas takže to přetrpím." usmál se. Přál si stejně jako rodiče, abych zase promluvila, ale já nechtěla.

'Já vím Rossi.'

Naškrábala jsem na papír v bloku a ukázala mu to. On se jen ušklíbl a s mávnutím odešel z mého pokoje pryč.

Je až překvapivé jak moc se o mě stará. Mám ty noční můry opravdu každý den a vždy k ránu, vždy to samé. Vždy se mi v mých snech oživý vzpomínka na Deana. Oklepu se při vzpomínce na tohle jméno a konečně vstanu ze své postele.

Ustelu ji, abych do ní mohla večer zase ulehnout a nechat si zdát tu noční můru. Už jen to pomyšlení mi stačí jako motivace k tomu abych večer nešla spát brzy. Otočím se a přejdu přes celý pokoj, který je teď prosvícený teple hřejícím srpnovým sluncem, a vejdu do koupelny. Mám svou vlastní, stejně jako bratr a rodiče. Zavřu dveře a zadívám se do zrcadla. Nevypadám na to, že jsem skoro nespala - nemám kruhy pod očima a dokonce nejsem ospalá. Sepnu si tedy vlasy sponou nahoru, abych si je nenamočila. Shodím ze sebe oblečení ve kterém jsem spala a vlezu si do sprchy.

Real Me [CZ]  (Rok vydání - 2018)Kde žijí příběhy. Začni objevovat