Real Me [CZ] (Rok vydání - 2018)

Kapitola 8 - Karaoke

OLIVIE:

Karaoke bar bylo docela dost plné lidí. U kulatých stolů na rohových nebo obloukových sedačkách, namířených k pódiu, posedávali skupinky lidí a tiše si štěbetali novinky. Mou pozornost si však hned vysloužila osoba na menším obdélnikovém pódiu. Byla to ta blondýnka ze Zoo! Ta z toho lanového centra! Před sebou měla na vysokém stojanu mikrofon a čekala až se jí na obrazovce objeví text její písničky, podle všeho chtěla zpívat Far away od Niclebacku..

,,Poď Liv.. Tamhle je Lindy.." přerušil moje myšlenkové pochody Ichiro a už mě táhl k jednomu z kulatých stolů, těsně u pódia, Kde seděla menší dívka zhruba v mém věku s vlasy černými jako uhel zapletenými v copu, který měla přehozený přes pravé rameno. Oblečená byla v květovaných letních šatech po kolena.

Jakmile jsme stanuli až u ní postavila se a usmála. Její zelené oči zajiskřily, když se mi představovala. ,,Ahoj, já jsem Lindy! A ty musíš být Olivie, Ichi mi o tobě tolikrát vyprávěl." energicky mi potřásla rukou a než jsem se vzpamatovala už jsem seděla po jejím pravém boku, zatímco Ichiro po tom levém.

Ta blondýnka z lanového centra ještě ani neztačila dozpívat a Toshiro a David už seděli vedle mě. Já stále v ruce křečovitě svírala plyšovou pandu a čekala na konec písničky, přičemž můj pohled občas zalétl ke klukům vedle mě.

David se upřeně díval na pódium, Toshiro se ale díval na mě, naše pohledy se zase setkaly a v jeho užasných šedých očích se zase zablísklo. Na co asi myslí...

,,Ahoj..nemohla jsem si nevšimnout tvého zájmu.." zaslechla jsem ten umělohmotný hlas a když jsem zvedle hlavu od Toshirových očí podívala jsem se do tváře zmalované rádoby Barbie jak se na Davida usmívá. Toshiro se taky otočil, aby viděl na co zírám a zájem o Davida v tu chvíli naši Barbie přešel. ,,Ooo.. a kdopak to sedí tadyhle.. a tak sám.. kde je tvoje slečna?"

Toshiro se zamračil a ušklíbl se. ,,Nejsem tu sám.." odmlčel se a podíval se na MĚ!, pak na Ichira a Lindy.. ,,Jsem tu s přáteli.." Barbie se na všechny podívala a pak se její pohled zastavil na mě. Její smaragdové oči naplnilo cosi co se podobalo hněvu a na její tváři se rozlil úšklebek.

,,Moc ráda tě poznávám já jsem Rebeca, a ty jsi?" zeptala se a natáhla ke mě ruku. Trochu zmateně jsem na ni zírala a víc svírala svou pandu.

,,Jmenuje se Olivie..." vložil se do toho Toshiro zrovna ve chvíli kdy jsem propadala zoufalství. Nemám nejmenší tušení kde skončil můj blok a tužka.

,,Hm.. zazpívej nám... LIV." vítězně se usmála a chytila mě za ruku. Během pár vteřin jsem byla napůl cesty ke schodům na podium.

,,Ne počkej.." ,,Ona.." ,,Nezpívá.." zaslechla jsem směsici vykřiků od Toshira a Davida, jenže než se stačili vzpamatovat dotáhla mě Rebeca na podium před stojan s Mikrofonem.

,,Zazpívej nám něco hezkého.. jestli nezazpíváš tahle panda." vyrvala mi plyšáka z rukou ,,A ti kluci..budou moji..a já vím, že ty nezazpíváš." ušklíbla se a s odfrknutím se otočila na svém přehnaně vysokém podpatku a pomalu kráčela ke schodům z pódia dolů. Zlaté lokny jí tancovaly po zádech a i když jsem ji neviděla do tváře, věděla jsem, že se usmívá.

,,Liv.. pojď dolů.." promluvil na mě Toshiro, který se rázem objevil pod pódiem. Než jsem však stačila cokoli naznačit, Rebeca už ho odtáhla zpět na sedačku a posadila se mezi Davida a Toshira. Kruci!

Ztěžka jsem polkla, když se rozezněly první tóny písně co jsem měla zpívat. Moc dobře jsem ji znala, ale nechtěla jsem ji zpívat, nechtěla jsem zpívat nic!
Už se blížil okamžik kdy jsem měla začít zpívat. Očima jsem přejížděla po všech v baru až jsem se zastavila na Toshirovi, sledoval mě, jakoby čekal na jediné znamení a hned jak by ho uviděl byl připraven si pro mě dojít. Ichiro a Lindy mě taky pozorovali, oba měli stejný starostlivý výraz. Když jsem vša podívala na Davidovo místo, nebyl tam a Rebeca taky ne. Z toho všeho jsem zapoměla na celou písničku.

Otočila jsem se na zvukaře a rukou mu naznačila, aby pustil skladbu od začátku. On jen přikývl a usmál se. Opět jsem se otočila k mikrofonu a znovu se podívala na Toshira. Povzbudivě se usmásl a ukázal vztyčené palce. Vedle něj už zase seděla Rebeca a vedle ní David, který v jedné ruce svíral lahev s limonádou a druhou rukou se snažil odstričit Rebečinu ruku od svého rozkroku.

Můj pohled, ale přešel zpět na Toshira, ten jakoby ani neuhnul pohledem, pořád se na mé díval stejně povzbudivě.
Tóny předehry písně zněly a já se do nich zaposlouchala, abych nezaspala zase onu chvíli kdy mám po té dlouhé době zase otevřít pusu a zpívat.

Zachytila jsem Rebečin pohled a ta se vítězně usmála. Onen úsměv se změnil v úšklebek. Ústy naznačila: "Budou-MOJI." a začala se zase věnovat pozměšnému ušklíbání.

Ztěžka jsem polkla. Nádech výdech..

,,Ty to dáš kočko!" ,,JO! Neboj se!" zaslechla jsem jak volají jakýsi kluci až ze zadní části baru. Pousmála jsem se a opatrně uchopila mikrofon do ruky..

Jsem to já ale skřítek zlobivá. Useknu to tady protože se mi tenhle konec líbí..Hm.. jak se líbí vám.. mno. na co bych se zeptala..

Jo už vím!

Co říkáte na Rebecu?

No.. víc toho nemám.. protože..no. je škola.. znáte to. moc práce a mozek je rád když zi může odpočinout..

Mám teď MATERIÁLY a jde vidět jak moc velký dávám pozor.. :) :D