Real Me [CZ] (Rok vydání - 2018)

Kapitola 24 - Musíš čelit problému

OLIVIE:

"A to je všechno." zamumlá Olivie po tom co dopoví Celý příběh pěkně od samého začátku až po současnost. Ross jen zakývá hlavou a cosi nesrozumitelného zamručí. Zjevně o něčem přemýšlí a Olivii to dává stejně velký prostor k zamyšlení. Celá ta rekapitulace ji donutila vzpomenout si na všechno co se stalo během ani ne hloupého měsíce, během hloupých pár dní..

Úplně přesně si pamatovala každý detail co se udál od doby kdy to ráno šla do práce. Do knihovny, do té knihovny kde poprvé potkala prvního strůjce velkého problému - Davida.

Čapla tu knihu a pak pomalu opustila schůdky, stupínek po stupínku dokud se nedotkla země, teprve potom z ní ten neznámý kluk sundal svoje ruce. schovala knihu do regálu do kterého patřila a pak vytáhla svůj blok a tužku. Teprve potom se s hlubokým nádechem otočila. nepatrně se přitom třásla, strach s ní přímo lomcoval.
Dívala se na jeho hruď, na jeho svalnatou hruď - bylo to vidět i přes tričko, které měl na sobě. Zvedla pohled a znovu trochu zalapá po dechu, když se její oči střetnou s jasné modrými do kterých spadá několik neposedných krátkých pramenů hnědých vlasů - Vidí jak na ni mluví, ale ona je stále trochu mimo. Ne jen trochu, trochu víc. Měla by rychle začít vnímat a v duchu si nadává za to jak je mimo.
"Měla by jsi si dávat větší pozor. A já jsem David." pronesl svým úžasně znějícím hlasem a zářivě se na ni usmál. zase se jí zrychlil dech a začínala trochu panikařit. Chce si s ní povídat, chce ji poznat! Ale to nejde! Pokývala hlavou a pak couvla o pár kroků k regálu. začala čmárat na list bloku a pak mu to třesoucíma se rukama ukázala.
'Budu..a já jsem Olivie'

Tady vzpomínku na jejich první setkání zahnala, bylo to zvláštní, kdyby ho takhle potkala teď dívala by se na něj naprosto jinýma očima. Nebála by se tak jako tehdy, bylo by to jiné. Teď by se s ním ráda bavila a dokonce se přistihla i při tom, že už o něm zase rozmýšlí o něco jinak. Ale copak je hloupá, všechno teď pokazila, nemůže se ani jednomu z kluků postavit tváří v tvář, ani Ichirovi, ani Toshirovi a Davidovi už vůbec ne. Nechce je vidět, každý udělal něco co ji zapříčinilo velkou bolest. Bolest, která se nezapomíná.

"Olivie? Země volá Olivii!" mává jí Ross dlaní před obličejem. asi na ni už delší dobu mluvil, ale ona ho neposlouchala. "Em..promiň neposlouchala jsem tě." zamumlá a trochu se pousměje. "Co jsi říkal?" zeptá se a zamrká.

"jen mě tak napadlo, měla by jsi si to s klukama vyříkat než odjedeš, nechat si to od nich vysvětlit a no zkusit je pochopit, proč to vlastně udělali. A taky no..bylo by lepší uvědomit si chybu, kterou jsi udělala ty sama." pokrčil Ross rameny a zvedl se. "Když jsem šel nahoru za tebou potkal jsem je.. čekají venku..."

"Cože?!" vyjekne Olivie s naprostým zděšením v očích a trochu se jí zrychlí dech. "To..to..To ne! Nemůžu s nimi mluvit! Teď ne!" snaží se svého bratra ukecat aby je sem nepouštěl, nechce s nimi mluvit. Ani s jedním! Teď ne!

"Olivie! Od problémů nemůžeš utíkat, alespoň to zkus..nebudou tu najednou.." ušklíbne se Ross a jde ke dveřím. Chvíli je slyšet šuškání pak mrmlání a nakonec se ve dveřích do obývacího pokoje objeví Ichiro. Olivie si stoupne a dívají se tak tváří v tvář. Moc dobře si vzpomíná na to jak ho poprvé viděla..nechce si to přiznat, ale bylo to opravdu takové.. uvolňující, byl tak veselý...

"Liv..tohle je Toshiro a ..." začal David, ale byl přerušený vypísknutím. Znělo to zvláštně a skoro si Olivie myslela, že teď tam dohopká nějaké dítě, ale to ne. Do pokoje se vřítil menší blonďáček s blankytně modrýma očima a širokým úsměvem. Na sobě měl narozdíl od Toshira a Davida bílou mikynu a džíny. Rozhlédl se a pak se zastavil pohledem na ni. Usmál se od ucha k uchu a rozběhl se proti ní. Než se nadála cokoli udělat seděla na zemi v jeho pevném objetí. ,,Moc rád tě poznávám! Já jsem Ichiro, ale nejsem z Japonska. Jen se mamce líbila tahle jména..Toshiro je můj bráška a ty budeš má kamarádka. A budeme velká parta a bude zábava." spustil salvu. Olivie byla překvapená, ale musela uznat, že to objetí bylo věru velice příjemné.

Tady svou vzpomínku zase utnula a začala vnímat Ichira. "Olivie, já.. omlouvám se, měl jsem ti to říct...ale já..Denis je můj kamarád a Samuel byl vždycky tak pěkný a já.." spustil, jeho hlas byl najednou tak málo veselý. "Ty jsi mě k Denisovi navedl schválně?" pozvedne obočí a připadá jí jakoby jí právě někdo bodl do zad.
"Tak trochu, ale já.. musel jsem, když jsem chtěl být se Samuelem. Vážně jsem si myslel, že tě nepřestal mít rád..nevěděl jsem nic o něm a o Samuelovi." pronesl zase na svou obranu Ichiro. Nelhal, tím si byla jistá, ale i tak si připadala zrazená. "Věřím ti, ale vždyť si chodil s Lindy a pak na té střeše..."

"Omlouvám se.." zamumlal Ichiro a sklopil hlavu.. "Já měl sem rád Lindy, ale i Samuela a nemohl jsem se rozhodnout. No a s Lindy jsme se pak domluvily, že budeme jen kamarádi a já pak zamířil za vámi no a..nějak jsem si to uvědomil a..já nevím.." schoval si hlavu do dlaní. "Udělal jsem hroznou chybu, že Olivie.." podívá se na ni a zamrká. Opravdu je jako dítě...její první dojem z tohohle kluka byl správný. "To my oba..Ichiro..to my oba.." zamumlala a došla k němu. On na nic nečekal a v tu ránu zase seděla na zemi v jeho objetí. "Odpustíš mi to?" zeptal se a podíval se na ni. "Jo..odpuštěno.." usmála se na něj a oba se rozesmáli. Na tohohle kluka se prostě nešlo zlobit dlouho.

"Em..ještě s tebou chce mluvit Toshiro, tak já.. " začne Ichiro a zvedne se. "Je tam i Denis?" zeptá se Olivie s obavami, když jí pomáhá na nohy. "Ne...toho Ross vyhodil jen co vystoupil z výtahu." Pousmál se na ni Ichiro a ještě jednou ji objal. "Musíš mi psát, maily a zprávy..jakmile tady skončím vrátím se za rodiči do Londýna a můžeme zajít třeba na čaj..." dodal ještě a pak ji se zamáváním ještě popřál zatím ahoj, pak už ale zmizel zase za dveřmi. Olivie tu zůstala zase sama a jen marně rozmýšlela nad tím co by měla Toshirovi říct.

Když se však objeví Toshiro ve dveřích je naprosto v koncích, to co mu chtěla říct už dávno zapomněla a on taky nevypadá zrovna nadšeně. "Promiň Olivie.." zamumlá. "To co ti teď řeknu mi asi v životě neodpustíš, ale já..musím to udělat, pokud už tě nikdy nemám vidět, musím to říct teď." odmlčí se a zhluboka se nadechne. "Jde o to, že já..."

Ahojky vážení, tak jsem tu zase s novou kapitolou, snad se vám líbila i když v ní byl jakýsi úryvek ze vzpomínek co s klukama zažila.

A co si myslíte, že Toshiro udělal? K čemu se šel přiznat? A měla by mu Olivie odpustit ať už je to cokoli?

zajímá mě váš názor.. :)

Zároveň připomínám, že píšu ještě jeden příběh (teďka nově) jmenuje se RANČ
Kdyby jste měli náladu tak třeba mrkněte a trochu zkritizujte.. :)

Pac a Pusu
Vaše

SweetyBlue15