Real Me [CZ] (Rok vydání - 2018)

Kapitola 15 - Neblafuje!

OLIVIE:

,,Olivia?! Čo tu robiš?" vyrazil ze sebe překvapeně ten blonďák. Je to ten ze snu, ten co byl v tom dnešním snu a v tom předchozím, ten jeho hlas a ty oči. On samotný, proboha!

Jedním prudkým pohybem dveře přivře. V úplném zabouchnutí jí brání ON. ,,Olivia!" vysloví znovu její jméno. Ona sama zůstává naprosto v šoku, jak moc se jí její jméno zalíbilo, když ho vyslovil tím zvláštním jazykem. ,,Vypočuj si ma!" naléhá na ni a ona se stále snaží dveře zabouchnout. On je ale silnější.

Nakonec boj vzdá, pustí dveře a zaběhne do obýváku. On ji následuje. ,,Olivia.." volá za ní.

V panice bere do ruky pánvičku připravená ji kdykoli použít. Co po mě chce?! ptá se sama sebe.

Jenž to on už stojí přímo naproti ní a pozoruje ji, svýma překvapivě nádhernýma modrýma očima.

,,Co chceš? Odkud mě znáš?" vyjekne na něj a on zůstane překvapeně stát.

,,Olivia ty opeť hovoriš?" zeptá se. Hloupá otázka. Proto na ni jen kývne. Na co by mu vysvětlovala tak samozřejmou věc.

,,Chodili sme spolu. Predtým ako ťa ten idiot málem nazabil." pronese zklíčeně a stále se jí dívá do očí.

,,LŽEŠ!" vyjekne. ,,Pamatovala bych si svého přítele.. a já si tě nepamatuju."

,,Amnezie...ztratila si pameť." zamumlá zase tak nějak skříženými jazyky.

,,Ale..Nezapoměla bych." trvá si na svém. Zkrátka tohle odmítá. Určitě by si ho pamatovala, nemohla by zapomenout na svého přitele. To rozhodně ne!

,,Tvoja naj farba je červená, miluješ zpev,  nad každe i pišeš srdiečko, na briše máš materské znamínko, Olivia viem o těbe všetko, lebo som ťa velmi lubil." odmlčí se. ,,Keď si sa prebrala z komatu bala si sa ma, nechcel som ťa děsiť."

,,Ne! Ne! Ne! Přestaň! Špehuješ mě?" nechce si to připustit. To není pravda, kdo mu to všechno řekl? Jak to ví. Proč?

,,Viem eště niečo... čo si povedala iba mě."  odmlčí se a ona sama zůstavá naprosro v tranzu. Co mohla říct jen jemu. Nic takového. On blafuje. ,,Povedala si mi o velmi velmi citlivom miestě v tvojich ustach. Do teraz si pametám kte je."

NE! To nemůže být pravda. Předci by nevizradila něco takového. Ano. opravdu v její puse je místo, které je více citlivé, ale nikdo o něm neví, jen ona. On musí blafovat! ,,Nic nevíš!" zamrmlá jeho směrem.

,,Sakra Olivia!" zaskučí a už si to ráznými kroky štráduje přímo k ní a ona ustupuje a ustupuje dokud není nalepená na dveřích od lednice. On se nad ní tyčí jako mrakodrap, je hodně vysoký a mračí se. ,,Nech.." stihne ze sebe vidat než se jeho ruka prudce zvedne a prsty jí věde do vlasů za uchem, čímž jí hlavu podepře. Druhou rukou jí chytne za šíji a pak přiloží své rty na ty její.

Pánvička s řinčením dopadne na podlahu právě ve chvíli kdy se mu podaří jazykem pronikdnout do jejích úst. Už nemá šanci se vykroutit. Kulí oči jak jen to jde a když se jeho jazyk poprvé dotkne místa, kde by měl být pravý horní zub moudrosti projede jí vlna elektřiny - On neblafoval. Ví to! 

To samé zopakoval na druhé straně a pak si vzal do parády její nehybný jazyk. Špičkou svého jazyka jí přejel přesně po prostředku toho jejího a jí se podlomila kolena. Stačil ji zachytit jen tak tak. Ale stejně se od ní neodtáhl. Jemně skousl její spodní ret a pak polibek znovu prodloužil, a znovu navštívil svým jazykem její slabé místo.

,,Promiňte!" vrazila do někoho a vysypala mu jeho nákup. Hned se hrnula do zvedání a když se natáhla pro zakutálené jablko dotkly se rukama. Hned vzhlédla a spatřila je. Ty nejkrásnější modré oči na světě...

* * * *

,,Máš ji." křikla a rozběhlase od něj parkem pryč. ,,Hej!" křikl i on a vyběhl za ní. Běm chvíle ji dohonil a  svalil ji do spadaného listí. Smáli se a listy po sobě házeli až jí nakonec chytil ruce a jemně ji políbil. Ona sama vykulila oči ...

* * *

,,Veselé Vianoce, Liv." culí se na ni a podává ji zabalenou krabici. Převezme si ji a usměje se. Sama mu podá krabičku zabalenou v balícím papíru. ,,Jmelí!" vyjekne najednou vedle nich její máma a natáhne nad ně ruku s jmelím. Pohotově ho narychlo líbne na tvář a on se usměje: ,,Lubim ťa."

* * * *

,,Nie! Vydrž kočka.. Už idů.. oni ťa zachráni. Len vydrž a hovor so mnou!" slyší mlhavý hlas a modré oči už vidí rozmazaně. ,,Lubim ťa Olivie! A Vždy buděm! Pamataj si to.. Vydrž Livi." a pak tma

,,NE!" odtrhne se od něj s výkřikem a v rychlosti ho od sebe odstrčí. Co se to právě stalo, to byli vzpomínky na něj! Co se to semnou děje? ptá se sama sebe.

,,Olivia.."

,,Ne! Jdi pryč! Potřebuju čas!" vyjekne. On to na ni vychrlil a polibil ji a...a... vzpoměla si.. je toho moc. Moc na jedno ráno.

,,Nepojděm, dokavaď si nebudem istý, že si v poriadku."

,,Jdi!"

,,NIE! Posaď sa, urobím ti čaj. Nebuděm ťa otravovať, len neodejdu od tebe, keď som ta tak rozrušil.."

Ona už ho ale nevnímala, už držela v ruce mobil a psala zprávu. Zprávu Rossovi:

'Vzpoměla jsem si. Je tady! A polibil mě a já.. nevím co dělat. Pomc!'

Konec psaní a odeslat. Pak jen pozorovala display a čekala. Čekala až ji bratr odepíše, až ji poradí. A v tom si vzpoměla na ten čaj.

,,Skoř.."

,,So Skoricí.. já viem.." pousměje se Denis a ona zůstává zase v šoku. On si to všechno pamatuje! Pořád? Jak? Proč?

Z dumání ji vyruší SMS zpráva. Je od Rosse:

'Letím za tebou! Hned!'

Ahojte lidičky. Tak jsem tu s novou kapitolou. A je tu rozhovor Denise a Olivie.

Co na Denise říkáte?

Byli by jste pro to, aby se dala Olivie s Denisem zpět dokupy nebo kdyby byla s naším Toshirem?

Tak, těším se na vaše názory!

PS: Ještě stále to stíhám v termínu :) 4 dny po předchozím..